Jen vrána seděla si na stromě a kocour dole pod ní zpíval si,
tou svou krásnou kočičí řečí,když tu vrána pročísla si vlasy
a slétla dolů
nebojácně k tomu
kocourovi
snad zlému...
Ten dlouze a nevěřícně pohlédl ji do tmavých napnutých očí
a strnule zůstal stát,zatímco vrána vydala se do útoku
proti svému vězniteli,který ji na tom samém stromě dlouho mučí
a deptá přede všemi zvířaty...A ona hnedle ho klovla do boku
přesně vedle jeho srdce které si začínalo uvědomovat až vlastně teď co se děje
že jeho jasná oběť
,a taky pozdní oběd,
se z jeho drápků osvobozuje a bojuje za svou svobodu a sprostě kleje.
Na jeho hlavu dopadájí ta slova utlačováné duše která se vzpouzí...
A jak to všechno zkončí?
|