Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 14.11.
Sáva
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Zpovědi, pocity
 > Zpovědi, pocity
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
pohřeb
Autor: W.e.r.u.s.a. (Občasný) - publikováno 26.1.2006 (13:46:46)

MŮJ DĚDA

 

Tak a je to zase tady…. Zase mi to řeknou… Nejodpornější dvě slova jaký existujou: „Upřímnou soustrast.“ Bože jak já ty dvě slova nenávidím. Pořád se mi nechce uvěřit, že je opravdu důvod mi něco takovýho říkat.Dobře…Beru…Přijdu domů a máma je ubrečená a pročítá kondolence… Babička skoro nemluví a všichni chodíme v černým. Ale proč sakra? Vždyť říkali že všechno bude v pořádku…

   No jasně…Věděla sem to už dávno…Věděla ale nevěřila… Můj děda…Ten děda se kterým jsme v zimě sáňkovali u přehrady a zbytek roku tam chodili na ryby… Můj děda, který mi vždycky tak krásně vysvětloval fyziku a chemii… Můj děda se kterým jsme chodili na čaj s máchadlem… Můj děda se kterým jsme po večer debatovali o všem možném. Ne!

    Když šel do nemocnice, řekli, že je to jenom tak…že ho dají trochu víc do pořádku a bude to v pohodě. Nebylo…Děda chtěl domů. Kdyby ta primářka řekla, že jestli odejde teď bude se muset vrátit a začít všechno od začátku…Kdyby to děda ještě pár dní vydržel… Kdyby….

    Byl doma jenom dva dny.Ani sem si ho pořádně neužila a pak přijela sanitka a dědu si zase odvezla. A znova to samé. Vlastně to samé ne… Tohle bylo mockrát horší. Seděly jsme s Luckou na chodbě. Děda nechtěl aby jsme ho takhle viděly… Držela sem Lucku kolem ramen a tvrdila, že to bude v pořádku… Nevím jestli sem víc lhala jí nebo sobě. Věděla jsem to…Děda se vzdal… Už nechtěl bojovat…

    A pak den kterým to všechno začalo… Přišly jsme s mámou a děda tam nebyl… Máma si musela sednout a já sháněla sestru. Ne… Nebylo to to nejhorší. Dědu pouze převezli… Ale na JIPku! Chvilku po nás dorazila babička a strejda. Děda ležel a přístroj vedle něho pořád nějak blikal… Zatočila se mi hlava… Vymluvila sem se na učení a šla pryč.Věděla jsem, že bych se rozbrečela… A to jsem nesměla.Už kvůli dědovi ne! Seděla jsem v parku… Nevím jak dlouho, ale asi dost… Když jsem přišla domů byla tam máma i babička… Zavřela jsem se do pokoje. Tohle se zvládne…Ten doktor přece říkal, že jde jen o pozorování…

    A pak děda přestal jíst… Najednou nemohl ani vstát z postele. Jeho tvář skvěle ladila se stěnama. A pak byl pátek. Babička se zdržela a já šla za dědou. Skoro jsem se lekla… Ne…jenom spí… A moje poslední vzpomínka na dědu? Skoro nic neřekl… Každou chvilku usínal a pak něco mumlal, ale nerozuměla jsem mu. Bylo na něm vidět že se zlobí sám na sebe. Bylo mi ho strašně líto. Dala jsem mu pusu a šla pryč…Nevěděla jsem, jestli on věděl, že já tam byla… Na chodbě jsem se svezla podél stěny a rozbrečela se… Tak takhle to vypadá, když už člověk nechce žít? Jak jinak nazvat tu odevzdanost v jeho očích? Věděla jsem že už se s námi i s tímhle světem loučí. Věděla jsem to a bylo i čím dál hůř. Utíkala jsem z té protivné žluté budovy pryč…Snažila jsem se najít někoho na koho bych to všechno mohla svézt. Ještě že nejsem věřící protože tolik sprostých slov kolik jsem v kostele vmetla svatým do tváří by mi asi Bůh neodpustil.

    V sobotu přijela druhá babička a šla ho navštívit… „Mami… Poznal ji?“ zeptala jsem se a krk se mi stáhl, když jsem si to uvědomila. „Já nevím!“ I máma už to teda poznala… děda umírá…

    A pak…Neděle! Probudil mě telefon. Máma k němu doběhla. Žaludek mi nejspíš udělal kotrmelec. Pak jsem zaslechla mámu: „ Kdy?“ Tak přece…To co jsem tušila už od začátku se stalo! Děda umřel… Můj dědeček… Nechtělo se mi tomu věřit. Brečela jsem společně s mámou,ale pořád mi to nedocházelo. Co to vlastně znamená? Umřel? Není! A nikdy nebude… Už žádné večerní debaty…už žádné vtípky a popichování… Nic… Ano to je ono…nic…Odporné velké nic!

    V pondělí jsem statečně šla do školy. Někdo na mě mluvil… Nevšímala jsem si ho. Pak se mi oči zalily slzama. Ne! Musím domů! Chci jít domů! Zase jsem utekla… Doma jsem si teprve pobrečela jak se patří. Za celý týden jsem se ve škole neukázala. Nervoval mě smích druhých…jak se vůbec můžou usmívat. Když…když!

    Říkali, že před pohřbem je to nejhorší, ale pak se to uklidní… Nevěřila jsem a právem… Sjelo se strašně moc lidí v černém. A všichni se každou chvilku rozbrečeli. Chodila jsem mezi nima a pořád nevěřila. Z tohohle se musím probudit… Stočila jsem se do koutku… A pak jsem seděla v autě. Hřbitov… Co tu proboha dělám? „Nemusíš tam chodit jestli nechceš…“ Máma mě držela za ruku. Ne! Chci ho ještě vidět! Světlá rakev a v ní… Bože!! Jakoby spal… Vztáhla jsem k němu ruku. Bylo tam sklo. Ale na co? Proč mě tam nechcou pustit? Vzbudila bych ho a odvedla domů… Tam přece patří! Neměl by ležet tady v té rakvi! Ale doma! V kuchyni na gauči jako pokaždé, když jsem přišla ze školy nebo jen tak…  Na návštěvu. A najednou mi to došlo… Už napořád bude ležet tady! Už se na svůj gauč nevrátí! Nikdy! Najednou jakoby se pohnul! Ano! Pohnul rukou! No tak! Tak už vstaň! Přemlouvala jsem ho v duchu. Ne! Nepohnul se! A proč? Protože nespí… je mrtvý! A teď něco hrajou. Sedím na židli a za ruku mě drží Jiřka. Z druhé strany nahmatám ruku Lucky. Před náma je rakev. Už je přikrytá, ale přesto vím, že v ní děda je…  Ale tam přece nepatří…Patří k nám…Domů… Dohráli. Rakev vynášejí z kaple. Jdu za ní. Stejně jako všichni, kteří se loučí. Házím do té díry větvičku…

    A zase: „Upřímnou soustrast.“

    „Děkuju.“

    „Drž se!“

    „Děkuju.“

    Chce se mi utíkat…

    A už jsme zase u babičky. Na dědově gauči sedí lidi v černém a vzpomínají. Potřebuju kousek místa jenom pro sebe! Abych se mohla s dědou rozloučit po svém…

    Vím že se ještě někdy uvidíme… Vím že jsi pořád se mnou… Mám tě ráda dědo… Promiň, že sem ti to asi neříkala dost často!!! Nikdy nezapomenu!!!



Poznámky k tomuto příspěvku
TessDarkfire (Občasný) - 26.1.2006 > Veri, upřímě, netušila jsem, že jsi tohle napsala potom co děda zemřel. Vím, že se vždycky vypisuješ z věcí, které tě trápí. Upřímě, Rozbrečela jsem se jak malé děcko, jelikož jsem přece jen tvého dědu znala. pětku ti nedávám proto, že jsem vás znala oba či ze soucitu kdyby si to někdo troufal myslet. Je to fakt pěkný pravdivý příběh...
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Martin (Stálý,Redaktor) - 26.1.2006 > Ty jo, to je strašně smutný příběh...to víš, teďka Tě asi nejvíce potřebuje babička, to stáří je smutná věc. Moc hezky napsané, Tvůj děda by byl za to určitě rád...
Body: 5
<reagovat 
 W.e.r.u.s.a. (Občasný) - 6.2.2006 > Martin> Děkuju moc! Pochvala vždycky zahřeje... Kuju
<reagovat 
Zeanddrich E. (Stálý) - 2.12.2009 >

"

 

."


Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter