|
Víš lásko, celé ty roky jsem žila s tím, že jsi tu pro mě.
Ať jsem stála na ulici, když pršelo a všude proudily davy.Davy uspěchaných lidí honících se ... za čím vlastně? Hromady zmatků sunoucích se od západu slunce k východu.
A já? Já tam stála s očima na stopkách, mžourala jsem vstříc kapkám.
Už v tu dobu mi každá připadala zároveň, jako kousek tebe.
Jemně a s přesností sobě vlastní mi jedna po druhé dopadaly do vlasů a stékali po tvářích, na nos a ruce, obklopily mě celou.
Když dotly se mého nosu, mrkla jsem, těžko věřila jsem tomu, že právě já měla to štěstí a zasáhlo mě něco tak krásného a přece obrovsky prchlavého.
Nebo, ať jsem v letním slunci pobíhala po cestě mezi poli. Víš přeci kde, tam u nás!
Bosa jsem lítala po trávě a zase jsi tu byl.
Stejně, jako když mi bylo smutno.
I v tu nejtěžší chvíli, když jsi mi připadal ztracen, pohlcen beznadějí, stejně jsi tu v koutku byl a tiše přihlížel.
Ohlédnu-li se do jakýchkoli částí sebe samé, jsi tam.
Hrdě a bez sebemenšího zapření či nedůvěry, mě lákáš ke společnému bytí.
Netušíš jak těžké bylo pochopit, že tak pilně jako mně, věnuješ se i té drobné dívence na ulici čekající na prince, stejně jako tomu muži hrajícímu si na štěstí i paní v trafice tě zná.
Ač každý z jiného pohledu, ač s jinou vášní, měl a má tě každý, kdo jen vkročil na tento svět.
Už dávno nežárlím, už ne, Živote, už vím jak jsi přelétavý...
|
|
