Klid noci

 

Kráčíme údolím, jež zjitra pláče,

potůček bublá, šeptá nám do kroku,

za kopcem středověk k nebi se zdvíhá,

ke hradu mířím já, ni žádná jiná

s touhou, že navždycky chci ti stát po boku.

 

K pomníku mrtvých, co ve válce padli,

k zámečku bez klíče cesta nás vede,

k místům, kde nejedny naděje zvadly,

k mučírně protkané nářkem všech zběhlých,

do skalních proláklin nohy nás svedly.

 

Křížová cesta nás přivádí k nebesům,

netřeba hřešiti pod Boží klenbou,

Pantheon v obrysech národní hrdosti,

neví, jak zachránit srdce mé z marnosti

před skalním hradem, co v útrobách spí.

 

Já však už v hlavě mám myšlenku krásnou,

která hned rozlije štěstí v mé duši,

zapnout se ve stanu, baterku zhasnout,

pak naši lásku smí jen klid noci rušit.