1.

„Jak jste si mohl dovolit udělat něco takového? 76 485, bohužel vás musím přeložit, protože…“ na dveře kanceláře, ve které se Cront se svým nadřízeným nacházel, někdo zlehka zaklepal. Detektiv poručík Nowak nevrle zavrčel a do místnosti opatrně vešla jeho sekretářka. Z nervózního pocukávání levého oka bylo znát, že se svého šéfa bojí.

„Promiňte poručíku, přišel za vámi mladší detektiv Claire de Hourdinová, z administrativního, chce s vámi mluvit. Mám jí říct, že nemáte čas?“ zeptala se tiše. U Nowaka nevydržela žádná sekretářka déle jak půl roku. Nebylo divu, jeho schopnost vydeptat psychicky kohokoliv byla přímo pověstná.

      „Ne! Řekněte jí ať počká! A teď vypadněte. Nevidíte, že mám jednání?“ zavrčel a sekretářka rychle z kanceláře vycouvala. Jakmile za sebou zavřela dveře, obrátil se poručík zpátky k mladému Pochůzkáři.

„Máte štěstí, nemám teď na vás čas 76 485. Běžte pryč a domluvte se s tou slepicí venku, kam vám má poslat dopis s oznámením o přeložení.“ Cront, který si mezitím ulehčeně oddechl přikývl a vydal se ke dveřím. „Jste si doufám vědom toho, že jakožto dobrovolný plebejský Pochůzkář jste měl určité výhody, které nyní ztratíte? Ještě nevím, co přesně s vámi provedu, ale věřte mi, že to nebude nic příjemného. 76 485, doufal jsem, že se jednou stanete seržantem, protože do tohoto postavení potřebujeme plebejce s mozkem a ne se svalem místo něho!“ řekl Nowak „Zklamal jste mě. Myslel jsem, že znáte své místo. Možná by bylo lepší, kdyby vám ho někdo důrazně připomenul. A teď jděte!“

Cront lehce zasalutoval a vyšel ven. Chvíli tiše mluvil se sekretářkou, která vypadal stále ještě otřeseně. Zřejmě už v duchu sepisovala výpověď. Ani si nevšiml pohledu, kterým ho zkoumala malá žena sedící v křesílku u okna.

Jakmile vyřídil, co potřeboval, prošel společnými kancelářemi k šatnám. Šel automaticky, po čtyřech letech znal cestu nazpaměť, takže mohl v klidu přemýšlet. Jako už stokrát za poslední dva dny si tiše nadával. Jak ho vůbec mohlo napadnout udělat takovou hloupost?  Prostě se nemohl jen tak dívat na dva Pochůzkáře, kteří si vyhmátli malého plebejského kluka a chtěli si s ním užít. Ze začátku si říkal, že to není jeho problém, že ho to naprosto nezajímá. Když ale ti dva začali řezat chlapce nožem do obličeje a lámali mu prsty na rukou neudržel se. Jakkoli se jim nemohl rovnat fyzicky rozhodl se, že se je pokusí zabavit, aby mohl kluk zmizet. Podařilo se mu to dokonale. Chlapec se ani neohlédl, když utíkal z úzké, slepé uličky. Crontovi už tak dobře nebylo. Levé oko měl opuchlé a modré, ale s prsty na rukou už alespoň mohl trochu hýbat. Ti dva ho málem dostali. Naštěstí se právě včas objevil Detektiv a další Pochůzkáři, kteří je od Cronta odtrhli. Smůla, že byli oba vyšší šarže. Zatím byl jen na dva týdny suspendován, o přeložení tedy teprve poručík rozhodne.

Cronta nemrzel ani tolik ztracený plat nebo bolavá čelist, jako spíš ztráta Nowakovi důvěry. Přestože byl plebejec, takže pro poručíka  nebylo naprosto přípustné, aby mu projevoval více než profesní zájem, choval se k němu jako k člověku.

Když si Cront vyndával své věci ze skříňky jemně přejel oteklými prsty přes cedulku s číslem. 76 485, jeho OI, osobní identifikace. Žádný patricij nebo obchodník, který chtěl zachovat dojem nadřazenosti, by mu jinak neřekl. Každý plebejec měl své číslo vždy viditelně umístěno na oblečení, aby ho mohli nadřízení oslovit. Hořce se usmál a zavřel skříňku. Častokrát ho napadlo, proč zrovna on, jediný z rodiny, se nestal dělníkem v továrně. Bylo by to lepší. Pamatoval se na své hodiny historie, které bral v přípravném kurzu. Promítali jim obrázky míst, které nikdy nepoznali. Francie, Anglie, Irsko, Itálie…to všechno byly státy existující před Městem, po kterých teď nezbylo nic, jen pár fotek. Kdysi, ještě jako malý kluk v Ráji, našel v jednom starém opuštěném domě krabice plné starých knih. Část si jich odnesl domů a potom potají stále dokola pročítal.

      Kdyby se někdo dozvěděl, že četl knihy, ale i to, že umí číst, čekaly by jeho rodinu problémy. Plebejci neměly zakázáno vzdělávat se, ale v jejich komunitách se na něco podobného vždy koukalo jako na nadřazování se ostatním. Sousedi to zkrátka neměli rádi. Takovým rodinám pak například v obchodě neprodali topivo na zimu nebo zapálili byt. Jeho rodiče ale chtěli, aby děti měli víc možností a tak je učili číst a psát. Cront jim za to byl vděčný, jeho cena mezi Pochůzkáři tím pro poručíka ještě vzrostla.

A v těchhle starých potrhaných knížkách četl příběhy o policistech, kteří díky své inteligenci dokázali řešit i ty nejsložitější případy. Právě tehdy, někdy v deseti letech, kdy měl ještě nezkažený pohled na svět a hlavu plnou ideálů, se rozhodl, že bude detektivem. Ještě netušil, že díky svému společenskému postavení bude smět maximálně rozdávat pokuty a chytat bezvýznamné zlodějíčky. Jako plebejec se nikdy detektivem stát nemohl. Ale ani tohle zjištění ho nedonutilo ke změně svého rozhodnutí. Naopak, chtěl ukázat svoje kvality, dosáhnout úspěchu svou prací a odhodláním. A teď to všechno, na čem celé čtyři roky pracoval vyletělo do vzduch během pár minut v afektu.

Zabouchl skříňku takovou silou, až mu prsty skrčila ochromující bolest. Potlačil hlasité zasyknutí a vyšel ze šaten.

„Mladší detektive, co vás ke mně přivádí?“ zeptal se nevrle Nowak, když uviděl mladou ženu, která vstoupila do kanceláře. Vypadala jako jedna z těch hloupoučkých nanynek z patricijských rodin, které se snažily něco dokázat. Claire Hourdinová však do Policie vstoupila kvůli rodinné tradici a vypracovala se bez jakékoliv pomoci svého otce. Kdyby chtěla mohla se díky jeho penězům a postavení stát rovnou poručíkem. Nowak ji považoval za velmi schopného detektiva. Bohužel byla po politických změnách přeřazena z vražd do administrativního oddělení k ostatním policistkám. Nesmířila se s tím, ale moc toho udělat nemohla. Na povrchu se snažila zachovávat klid, ale Nowak věděl, jak moc doopravdy zuří.

„Chtěla jsem vás poprosit o malou laskavost poručíku. Potřebuji na přechodnou dobu Pochůzkáře.“ Pozorně si ji prohlédl

„Na co Pochůzkáře? Vždyť jste na administrativním“

      „Mám problémy, někdo si usmyslel, že mi udělá ze života peklo. Mám na starosti celá dvě oddělení a žádného asistenta. Už skoro nechodím domů. Dejte mi na pár týdnů někoho, kdo umí číst a psát, než si v tom udělám pořádek.“

Až teď si Nowak všiml tmavých kruhů, které měla pod očima, pomačkané uniformy a rozcuchaných vlasů. Zřejmě strávila dnešní noc v kanceláři.

Většinou patřilo umístění v administrativním oddělení k těm nejjednodušším pracím, pokud ale měla vaše rodina nepřátele na vysokých místech, bylo to spíše peklo. Papíry se vám vršily na stole ve nekonečných sloupcích a všichni kolem chodili bez povšimnutí

 „Nejsem si jistý, jestli máte na něco takového nárok. Samozřejmě, že vás chápu, ale…“ Nowaka náhle něco napadlo „Možná mám pro vás toho pravého muže. Byl nedávno suspendován pro napadení vyšší šarže, ale umí číst, psát a je navíc chytrý…na Pochůzkáře!“ dodal, protože věděl, že je jeho kancelář odposlouchávána.

 Patricijská rada přísně dohlížela na rozdělení společenských tříd. Jakékoliv naznačení sympatií nebo přílišná důvěra v plebejce se okamžitě zaznamenávala do služebních záznamů. Nesnášel tohle dělení, protože i jeho diskriminovalo. Nowak byl sice potomkem významného rodu, ale jeho matkou byla plebejka, kterou si otec vzal proti vůli obou rodin. Naštěstí pro Nowaka se třídní příslušnost udělovala podle otce, přesto neměl jinou možnost, než jít k Policii nebo vstoupit do Kléru. Před zákonem byl pouhým bastardem, nemanželským synem, protože Řád neuznával mezitřídní manželství. Rozhodně svým rodičům nevyčítal, že se vzali. Naopak, obdivoval je . Dokázali se postavit předsudkům i když věděli, že budou potrestáni. Proto, když měl možnost nějak pomoci někomu, kdo byl stejně jako on mimo společenský řád, neváhal. Rozhodl se, že převelí 76 485 ke Claire Hourdinové. Nevěřil, že potřebuje asistenta jen kvůli papírování. Tušil za tím víc a  líbila se mu představa, že pomůže dívce, která ví, co chce.

 Napsal na papírek pár řádků a podal ho mladšímu detektivovi

 „Máte bohužel smůlu. Odešel před pár minutami, ale tady je jeho adresa. Chápu, že ve vašem postavení je návštěva takovéto čtvrti…“ přerušila ho

„Nemějte obavy, bydlím tam taky, zabavili veškerý rodinný majetek. Mám štěstí, že jsem se se svým otce dlouhou dobu nestýkala, jinak by mě také postavili ke zdi a zastřelili,“ povzdechla si „Svojí rodiny jsem se vzdala. Teď toho lituji, ale zároveň jsem díky tomu přežila. Jsem chudá, ne mrtvá.“

Přikývl „Chápu. Řekněte mu, že je to jeho trest. 76 485 má svou vlastní hlavu, ale zná mě a ví, jak moc bych zuřil, kdyby vás neposlechl. A teď už běžte, mladší detektive, mám práci.“ Zakončil rozhovor a obrátil se ke Claire zády. Ta zasalutovala a odešla.

            Jakmile zaslechl klapnutí dveří otočil se a přešel ke skříním se záznamy policistů, kteří

      sloužili v jeho oddělení. Vždy si dal záležet na znalostech o svých podřízených.

Cront, jeden z mála dobrovolných Pochůzkářů. Menší postava, silná ramena,  vynikal ve vytrvalostním běhu, tmavé oči, tmavé vlasy, IQ 120, schopen logického myšlení… ve všech bodech se silně odlišoval od  ostatních Pochůzkářů. Většina z nich nedokázala napočítat dál než do dvaceti a četní nebo psaní si u nich člověk ani nedokázal představit. Nowak si Cronta do svého oddělení vybral už na Akademii, kde vynikl právě svým uvažováním. Detektivové si obvykle vybírali Pochůzkáře podle fyzických dispozic, jen málokdo chtěl opravdu chytrého pomocníka. Proč taky? Myšlení bylo společenskou výsadou patricijů, tedy detektivů. Když byl plebejec chytrý a schopný dal se na obchod nebo vstoupil do Kléru. Naopak verbíři hledali plebejce silné a tupé, snadno ovladatelné.

 Nowak si Cronta oblíbil a doufal, že uvidí jeho postup až na seržanta. Když se ale včera dozvěděl, co provedl, uvědomil si, že se nikdy tak daleko nemohl dostat. Příliš si cenil života ostatních, než aby byl schopen se vyrovnat s realitou pochůzkářské práce, která v podstatě spočívala v udržování plebejců v poddanství. Nowak si povzdechl a zavřel složku, kterou stále držel v ruce. Pro dnešek měl všeho dost a rozhodl se, že půjde domů. Cítil se starý a unavený, jako ještě nikdy.