|
V celé své bez(ne)moci proplouvám
Tvým bytem a kácím se
na nejpříhodnějším místě k zemi.
Chce se mi.
Starostlivost přetváříš ve starost, jak
s vadnoucí hlavou začínám nekonečný rozhovor.
Bez cenzury idejí
vypouštím z úst myšlenky, které se ani
nestihly rozloučit s dutinami
a už řvavě vibrují k hranicím nepochopitelna.
„Co to plácáš?“
„Já nevim. Ale věřim v to. V co věříš Ty?“
„To je trochu silný kafe…“
A tak je to se mnou stále,
začnu mluvit a souvislostem dávat vale,
v bezbřehosti vlastních odpovědí
A otázek
Ti dávám šanci k nápravě a soudím
své přátele do střídky kostí.
Zdali smím, když nerozmýšlím,
ale plivu:
myšlenky jako blesk. Ha! Sebeklam!
„V tý bundě vypadáš vyblitě,“ řekla mi matka. | 
