KLASIKA

       Zazvonilo na konec vyučování a ona už si klidně vykračovala ze staré budovy vysoké školy, do nichž chodila už druhým rokem. Při tom, jak se za jejími zády zavíraly mohutné dřevěné dveře, si pustila svojí nejoblíbenější kazetu a už se vydala na každodenní cestu domů. Líbivé tóny a překrásná melodie procházela celičkým jejím tělem a nutila její myšlenky, aby se naplno věnovaly stavu její tajemné a zároveň tak zranitelné duše. Plně uzavřená do svých pocitů a momentální melancholické nálady si vůbec neuvědomila, že se už ocitla před tolika známými dveřmi. Vešla tedy do skoro opuštěného bytu, odhodila tašku, plnou tak nepodstatných a v tuhle chvíli přímo zbytečných věcí, do kouta útulného pokoje. Zavolala si své věrné psy a překročila práh svého království.

       Šla někam, kde se chtěla jen smířit s tím, že je nejspíš zamilovaná. Beznadějně, nešťastně zamilovaná. Cítila to, jako velkou přítěž a slabinu, přes kterou jí může kdokoli ublížit. A nebo se snad chtěla jen schovat před svými pocity? Pod nohama se jí lesknul chodník, v němž se krásně odráželo zimní, ale přitom tak neskutečně teplé, slunce, které jí zároveň příjemně oslepovalo svými zlatými, nekonečně dlouhými paprsky. Vítr si bujně a nezkrotně pohrával s jednotlivými prameny hustých hnědých, vlnitých vlasů. Jako by jí chtěl pomoct odvát smutné a tolik osobní myšlenky někam daleko, až za hranice tohoto světa. Nebe bylo až pohádkově azurově modré a jen ojediněle se objevil hrozivě vyhlížející mrak, který jako by se snažil naznačit, že nic na světě není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát, ale přitom jí ujišťoval, že ani neexistuje nic tak složitého, aby se to nedalo vyřešit. Ona ale skoro vůbec nevnímala dění světa a běh života kolem sebe, jen občas se ujistila jestli její věrní společníci následují svojí zasněnou a vnitřně natolik vzdálenou paničku na každém jejím kroku. Byla totiž do jediného drobečku ponořena do představ a přání, které se bezpochyby vztahovaly jen a jen k Němu. Všemi svými smysly byla vedle něho. Cítila jeho příjemnou a tak neodolatelnou vůni. Dívala se hluboko do jeho modrých očí, které byly tak krásně nepoznané, že by se v nich nejraději úplně a bezezbytku ztratila. Tolik si přála cítit jeho dlaně ve svých, cítit jeho fyzickou přítomnost a dotyky, to ale bylo dočista nemožné, i přestože v tu chvíli tolik potřebné.

       Její bloudění mezi svými zmatenými pocity a touhami trvalo až do doby, kdy zvedla své hnědé oči k obzoru a zrovna zachytila poslední paprsky slunce, které se tolik spěchalo schovat za vysoké a chladné panelové domy. Obloha byla zbarvena jako paleta starého malíře. Mísily se tam snad ty nejkrásnější barvy světa. Byla to jako tečka za pohádkovým a naivním sněním mladé duše. Připomnělo jí to, že už je na čase se vrátit do „normálního“ každodenního kolotoče a většinou tolik nudného a šedého světa, který jí někdy připadal dokonce tak zbytečný a hloupý, že by se ho dokonce i vzdala.