|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
„Ano, přesně tak!“ odpovídal John svému nadřízenému, který v ruce žmoulal kus nedojedené housky, obložené kousky rajčat s paprikou a vůbec Johna neposlouchal. Tatianiev, tak se jmenoval nadřízený, totiž přemýšlel zda je pro zeleninu ukrytou v jeho housce, větší trest shnít nebo proměnit se ve výkaly. Už delší dobu se nevěnoval svému podniku, ale s oblibou vymýšlel různé tresty pro své svačiny, ne že by ho to nějak sexuálně uspokojovalo, na to on víceméně nebyl, ale pozorování trpící zeleniny v něm vyvolávalo pocit moci na který byl zvyklý u svých firemních poddaných. Jeho životní cíle se zúžily na týrání již tak zubožených zeleninových těl.
Ať už svou zeleninu krájel či lisoval mezi dvě housky, vždy mu v očích hráli plamínky neskonalého ukojení. Jeho zahrádka čítala něco přes 50 druhů zeleniny, kterou mohl pokořit, ponížit, zesměšnit, zkrátka všechno co si jen může přát správný tyran. Jeho zahrada byla obehnána ostnatým drátem a hlídána krvelačnými psy. Každé ráno tedy vyšel vycházkovým tempem mezi záhonky a plival na své podřízené stejně tak jak to občas dělal i v práci. Strašně si přál, aby jeho zelenina mohla mluvit a prosit o odpuštění, avšak zelenina stále drze mlčela a vzdorovala jeho zvyšujícím se návalům krutosti.
Na své zeleninové vězně měl velkou sadu nástrojů, kterými je strašil a podkopával jejich sebevědomí. Byly to například srpy, krumpáče, kleště nebo různé jedovaté chemikálie, umístěné v jeho inkviziční místnosti hned vedle hřbitova pro ty, jimž štěstí nepřálo. Každý večer když byly již všichni unavení a těšili se na odpočinek pustil Tatianiev rozprašovače se studenou vodou a kropil své mučedníky dokavad slunce nezašlo.
„Všechny vás zničím!“ křičel jednoho dne „Všechny, všechny do posledního!“ a mával při tom svou zbraní. Začal bezhlavě střílet do záhonů a snažil se všechny zabít. Střílel a věděl že náboje v bubínku se nenávratně blíží k nule zleva. „Je vás víc co ? Myslíte že se nechám dostat vod takovýho svinstva jako ste vy?“ křičel a s roztřesenýma rukama sahal do kapsy svého saka pro poslední náboj. Déšť ho smáčel a spojoval se do menších potůčků v kterých teď Tatianiev klečel. Vložil tedy náboj do pistole a zatočil bubínkem, přiložil zbraň k uchu a stisknul.
Rána nevyšla a tak vstal a vydal se do práce.
|
|
|
