Pod nohama jí zašustilo spadané listí. Sunula nohy tou zlatavou závějí chvíli rychle, chvíli pomalu a pečlivě poslouchala zvuky, které listí vydávalo. Slunce pražilo do chodníku a vytvářelo na obzoru nad rozžhavenou silnicí fatamorganu. Stačilo však vejít do stínu vzrostlé lípy, která se vypínala nad hlavami chodců a člověk ucítil jasně vlhkou vůni podzimu, kterou ani žhnoucí slunce nedokázalo vysušit.

            Cítila, jak se jí jemný větřík proplétá rozpuštěnými  vlasy a trochu litovala, že jí je zacuchá. Pohodila hlavou, aby vrátila několik zatoulaných pramenů na místo. Krátký pohled na hodinky stačil k tomu, aby zrychlila. Jde pozdě, ale to je tím autobusem. Na každé zastávce se tak dlouho zdržel. Pokrčila trochu obočí při vzpomínce na dvacet minut čekání na autobusovém nádraží. Každá z laviček měla svého dlouhodobého obyvatele. Na jedné z nich seděl muž v otrhané teplákové soupravě, u nohou dvě plné igelitové tašky, ze kterých trčely předměty podivných tvarů a pochybného původu. Seděl na té lavici, přihrblý, opírající se o kolena. Kouřil cigaretu s nábožným výrazem člověka, který právě vykonává jakýsi posvátný rituál. Čas od času si uhladil opelichaný knírek pod nosem, který během let získal jemně nikotinovou žlutavou barvu. Proč si vzpomněla právě na tohohle bezdomovce? Vždyť jich na tom nádraží sedělo snad dvacet. Stejné unavené výrazy,  špinavé obnošené oblečení, stejně napěchované igelitové tašky. Pak jí náhle vytanul v mysli obraz cigarety stoupající k těm téměř bezzubým ústům. Vždy, když pak ruka s cigaretou volně klesla, vysela schlíple mezi koleny, jakoby bez vůle a bez života.

            Aniž si to uvědomila došla až ke vchodu do kancelářské budovy. Naposledy se zhluboka nadechla a vešla. S prvním krokem po mramorové podlaze na ní padla nervozita. V hale bylo ticho, jen bzučení klimatizace dávalo najevo, že v budově něco funguje. Recepční seděla za pultem nehybně, vypadala podivně uměle, jako figurína z obchodního domu. Zřejmě vyčkávala na její pohyb. S podvědomou úctou k tichu panujícímu všude okolo došla k recepci. Zvuk jejích vlastních kroků se nepříjemně rozléhal, skoro by přísahala, že se k ní vracel ozvěnou. Na kůži cítila povědomé brnění strachu, jehož vlny jí přelévaly v rytmu klapání podpatků.

            Dívka v recepci, byla to ještě dívka, nemohlo ji být víc než devatenáct, zdvihla oči od časopisu. Trochu se jí ulevilo, recepční si jí teprve teď všimla a dojem nepřátelského přijetí pominul.

            „Přejete si?“ zeptala se dívka. Hlas se jí třásl, to asi od úleku, že byla přistižena.

„Kancelář firmy Novák a Desný“ řekla

„Okamžik“ recepční nahlédla do seznamu nenápadně schovaného pod pultem „Třetí patro, když vystoupíte z výtahu, tak hned doprava. Třetí dveře nalevo“ během odpovědí zeširoka gestikulovala a nakláněla se nad stůl, snad aby tělem zakryla rozevřený časopis.

„Díky“ nechtěla děvče ještě víc vyplašit

„Počkejte!“ jakoby se náhle recepční vzpamatovala z prvotního úleku „Musím si napsat vaše jméno!“ zastavila se, překvapivá rozhodnost v dívčině hlase ji zarazila a vlezlá nervozita se znovu vyplížila ze svého úkrytu.

„Slováčková.  Jana“  dodala, snad aby si jméno sama připomněla. Ani nečekala, jestli se jí recepční ještě na něco nezeptá a zamířila k výtahu.

 Kdyby se teď, v téhle chvíli, otočila, měla by vstupní halu jako na dlani. Možná by viděla skrz prosklené dveře na trávník.  Možná by pominul ten podivný pocit stísněnosti, který ji svíral, zdánlivě bezdůvodně, od chvíle, kdy do budovy vstoupila. Ten kousek ubohé zeleně venku pod schodištěm by snad rozptýlil chlad vycházející zevnitř, z jejího mozku zmrazeného strachem. Zmáčkla tlačítko přivolávající výtah a s hrůzou si všimla třesoucí se  ruky, která jako by jí ani nepatřila. Rychle připažila, stála před výtahem v pozoru a přece se jí ruce třásly. Zavřela oči a v duchu si počítala, aby se alespoň trochu uklidnila. Tiché cinknutí oznámilo, že výtah sjel do haly.

Otevřela oči a náhle viděla rudě. Výtah byl zevnitř potažen odporně krvavě červeným plyšem, tak často užívaným v levnějších hotelech. Nastoupila s pocitem nepatřičnosti, jakoby ten výtah do budovy nepatřil, jakoby ho někdo vzal odjinud a přilepil k téhle naprosto cizí a prapodivné stavbě. Nebo měl potah vzbudit dojem přátelskosti a domáckého tepla v každém, kdo do výtahu vstoupí. V kontrastu s chladnou odtažitostí vstupní haly však vzbuzoval jen nepříjemné mrazení v zádech a neodbytný pocit nebezpečí.

Dveře se za ní s tichým zaskřípěním zavřeli, ale ona stále hleděla na červenou stěnu před sebou uhranutě a omámeně. Nemohla pochopit, že opravdu může existovat barva tak jasně krvavá. Fascinovaně natáhla ruku a bříšky prstů přejela zlehka po plyšovém potahu. Cítila, jak se pod jejím dotekem vlákna ohýbají a zároveň cítila, že jí prsty pálí od tepla vytvořeného třením. Odtáhla je a se zaujetím si prohlížela malá zarudlá místa, která se jí vytvořila na konečcích prstů. Až do dlaně jí přitom pronikla nasládlá bolest způsobená oním náhlým teplem.

Sotva citelné trhnutí jí vyrušilo. Kabina se pohnula směrem vzhůru, zřejmě si někdo přivolal výtah. Otočila se čelem ke dveřím. Naplnilo ji podivné očekávání. Až se otevřou dveře objeví se za nimi nějaká neznámá tvář. Tiché cinknutí, další mírné trhnutí a výtah se zastavil. Teď! Jedna, dva…dveře se otevřely. Muž  s hluboce vpadlýma očima se zatvářil překvapeně, ale vzápětí cosi zlostně zabručel.

„Nahoru!“ odpověděla na spíše vytušenou, než slyšenou otázku. Máchl rukou, aby naznačil, že její kabina ho už vůbec nezajímá a otočil se k ní zády, snad tak chtěl urychlit její odjezd. Všimla si, že má ruce upravené, udržované a mladistvé. Zatímco obličej byl poznamenaný hlubokými vráskami, ruce nenesly jedinou známku stáří. Jen na levém prsteníčku se lesklo něco zlata. Sledovala ještě krátkou chvíli jeho záda než se dveře výtahu s klapnutím zavřely. Nadechla se a opatrně zmáčkla tlačítko třetího patra. Kabina sebou trhla a vydala se na pozvolnou cestu vzhůru. Nejspíš se jí jen zdálo, že stoupá nekonečně dlouho než znovu přišlo ono, teď už povědomé, cinknutí a trhnutí. Výtah stál, ale dveře jakoby se nechtěly otevřít, jakoby čekaly na nějaké tajné heslo. Hlavou jí proběhlo zcela bezděčně „Sezame, otevři se!“ A pak se náhle otevřely, jakoby jí opravdu slyšely, i když tu kouzelnou formulku nahlas nevyslovila.

            Vystoupila. Stála tak těsně u výtahu, že cítila jemný průvan způsobený zavírajícími se dveřmi. Chodba byla podivně sterilní, bílá, bez jakýchkoli obrazů, stolků, sedaček, židlí nebo tak obvyklých umělých květin. Vzpomněla si na recepční. Doprava, třetí dveře nalevo. Nikde žádné dveře neviděla, chodba byla naprosto prázdná až na poblikávající zářivky u stropu. Vsadila by se, že v tomhle osvětlení vypadá jako chodící mrtvola. Bledá, s náznaky postupného rozkladu ve tváři a hluboká nicota v očích. Usmála se při představě sebe samé, jak stojí na chodbě, rozklepaná nervozitou a očekáváním.

            Udělala první krok napravo a trochu zakolísala. Koberec pod jejíma nohama byl překvapivě měkký a ona nebyla zvyklá chodit na podpatcích po měkkém. Vyrazil jí studený pot na čele. Odkašlala si. Zavřela oči a snažila se trochu uklidnit. Bez výsledku. Zhluboka si povzdechla a udělala další opatrný krok. Zjistila, že s trochou šikovnosti dojde alespoň k nejbližšímu rohu aniž by upadla. Klepala se jí kolena, ale dokázala se ještě udržet na nohou. Před očima měla jediný cíl: zahnout za roh. Nakonec se uvolnila natolik, že přestala myslet na pád a roztržené silonky.  Zahnula za roh a měla před sebou naprosto stejnou chodbu jako před tím jen z téhle vedly asi patery dveře na každé straně. Šla podél nich a odpočítávala dveře na levé straně. Zastavila se těsně u těch třetích a naposledy se pokusila trochu zpomalit tlukoucí srdce. Jemně zaklepala. Neozvala se žádná odpověď. Zaklepala podruhé, důrazněji.

„Vstupte!“ ozval se zevnitř zastřený hlas. Rázně stiskla kliku a vešla.

            Do očí ji nečekaně vniklo tolik barev, že se jí svět na krátkou chvíli rozmazal. Jakoby se skokem přenesla ze sterilní nemocniční chodby do divokého reje maškarního plesu. Kancelář byla vymalovaná hutnými těžkými barvami. Každá stěna byla jiná, ale místo zmatku k sobě dokonale ladily a vytvářely dojem útulného obývacího pokoje. Ten podporovala ještě rozložitá sedací souprava u červenohnědé stěny naproti velkému oknu. Místnost nebyla osvětlena ničím jiným, jen přirozeným světlem zvenčí. Připadalo jí jen zvláštní, že světlo, které se do kanceláře dostávalo nebylo tak silné, jak by být mělo. Místo těžkého odpoledního slunečního svitu spíš vypadalo jako jasné a svěží ranní světlo, ještě nezpomalené vedrem. Možná se jí to jen zdálo…

            „Přejete si?“ vyděšeně se otočila. Za nízkým kancelářským stolkem seděla menší, úhledně vypadající žena.

„Mám na dnešek domluvenou schůzku s paní Novákovou“ odpověděla a snažila se nějakým způsobem zakrýt úlek, který se jí nejspíš před okamžikem objevil ve tváři.

„Jdete pozdě, slečno Slováčková“ oznámila jí naprosto nezaujatým a nevzrušeným hlasem žena.

„Problémy s dopravou. Nejspíš zase někde…“ chtěla se nějak ospravedlnit, ale byla velmi rychle a netaktně přerušena.

„Můžete jít dál. Čeká na vás!“ řekla jí sekretářka a pokynula hlavou. Ve směru jejího pohledu si náhle všimla dveří vedoucích do další místnosti. Tiše poděkovala. Tak tiše, že ji nejspíš žena za stolem neslyšela, ale bylo to jedno. Přešla ke dveřím a zlehka zaklepala.

„Jen pojďte dál!“ ozvalo se. Vstoupila do místnosti, která byla snad dvakrát tak větší než předchozí kancelář. Prostoru vévodil mohutný konferenční stůl kolem kterého stálo asi deset napohled pohodlných křesel. Nohy ji začaly svrbět touhou si do jednoho z nich sednout.

„Posaďte se, hned jsem u vás!“ hlas vycházel zpoza zástěny, rozložené podél protější stěny. Stejně jako v předchozí kanceláři i tady jakoby vším pronikalo ono jemné denní světlo. Znovu ji udivilo, jak je to možné. Ale přitažlivá síla předpokládané pohodlnosti křesel ji už neodolatelně táhla ke stolu. Sedla si a kabelku si položila na stůl. Tiché kroky, ztlumené vrstvou koberce jí vyvolaly vzpomínku na vstupní halu a nepříjemný pocit okolo žaludku. Překvapeně zjistila, že se jí chce zvracet. Rychle se soustředila na jemný vzorek na koberci, aby pocit zahnala. Naproti ní, do mohutného koženého křesla, usedla starší, jemně prošedivělá žena.

„Omluvte, prosím, že vám nepodám ruku…“ řekla a Jana si všimla, že dala důraz podivně na poslední slovo „ale mám poslední dobou problémy s ekzémy, takže doufám, že pochopíte…“ nechala zbytek věty viset ve vzduchu nevyřčený.

Nezmohla se na odpověď a tak jen mírně přikývla. Žena se spokojeně usmála, ale v očích se jí podivně zablesklo.

„Našla jste nás bez problémů? Jsme tu trošku schovaní, ale zase máme klid“

„Neměla jsem žádný problém, jen autobus měl zpoždění. Omlouvám se, jestli jste musela čekat“ odpověděla tiše.

„Naprosto ne! Na mladé nadějné autory bych klidně čekala celou věčnost!“ zasmála se editorka a naklonila se nad stůl. Složila si ruce před sebe a propletla prsty.

            Nehty měla nalakované na ďábelsky rudo. Prsty, štíhlé a rovné, byly plné drobných vrásek. Na hřbetech rukou jí vystupovaly jasně modré žilky. Kůže byla napjatá kolem kloubů tak pevně, jak to kdysi viděla u mumií v muzeu. Odtrhla pohled od ženiných rukou a snažila se sledovat směr její řeči.

„…a tak je to i s vámi. Váš rukopis mě zaujal, to je vlastně důvod, proč jste tady. Máte zajímavý styl psaní a vaše popisy jsou…jak to říct…velmi, velmi uchvacující“ 

„Díky“ nedokázala mlčet, protože jí zalil nečekaný pocit uspokojení.

„Nicméně“ pokračovala editorka „jistě jste si všimla, že naše nakladatelství se specializuje na poněkud jiný typ beletrie…“

„Já vím. Prostě jsem zkusila štěstí. Myslela jsem si, že by vás mohla moje kniha zaujmout“ odpověděla větou, kterou si dopředu nazkoušela. Žena sedící naproti ní ji odbyla mávnutím ruky.

„Jistě, že mě zaujala. Proto tu teď spolu sedíme. Chceme ji dokonce vydat!“

„Opravdu?“ zalil ji pocit neskutečného štěstí. „To jsem vlastně vůbec nečekala!“ jen v těch nejodvážnějších a nejšťastnějších představách jí před očima běhaly obrázky podobné současným událostem…jak sedí u stolu a podepisuje exkluzivní smlouvu s nakladatelem, jak sedí u stolu při své první autogramiádě, jak přebírá Nobelovu cenu za literaturu…rychle se otřásla. Editorka ji pozorovala ze svého místa, opřená v křesle, ruce složené na prsou a v obličeji podivný výraz uspokojení. Nejspíš si všimla náhlého prázdného výrazu Janiných očí, to když se v myšlenkách zatoulala. Shýbla se a odkudsi vytáhla tenký svazek papírů po straně sešitých kovovými svorkami. Jana poznala rukopis svého románu a pocit štěstí ji přešel stejně náhle, jako se objevil.

„Bohužel, jak jsem již řekla, naše nakladatelství se orientuje na jiný druh románů. Přesto se vedení po přečtení vaší knihy rozhodlo učinit ve vašem případě výjimku“ odmlčela se, aby mohla její slova dostatečně silně zapůsobit a zaujmout „Pod podmínkou, že se nám zavážete na jednu knihu hororového žánru!“ na Janu jako kdyby spadl kýbl s ledovou vodou. Seděla zaraženě v křesle a cítila, jak jí jemné mrazení postupně otupuje.

„Nejsem si jistá, že bych to dokázala. Nikdy jsem žádnou podobnou knihu nenapsala, vlastně jsem jich ani nikdy moc nepřečetla“

            „Naopak. My věříme, že s vaší představivostí to snadno dokážete. Za ta dlouhá léta, co pracuji v této firmě jsem se o hororové literatuře naučila asi tolik: Jestliže chcete napsat opravdu dobrou knihu, musíte uvolnit veškerou zlost, vztek a skrývanou agresivitu a vložit ji do slov. Představte si všechno, čeho se celý život bojíte, po čem toužíte a napište o tom.“

            „Tohle…zaskočila jste mě, musím si to rozmyslet.“

            „Samozřejmě. Můžete si to rozmyslet, ale nemělo by vám to trvat příliš dlouho. Řada začínajících autorů čeká na takovouto příležitost velmi, velmi dlouho a neváhala by ani minutu, kdybych jim učinila nabídku.“

Jana okamžitě pochopila. Zaujala, ale není nenahraditelná, právě naopak, je postradatelná.

            „Slibuji, že se ozvu co nejdříve.

            „Dobrá, slečno Sedláčková, ale pamatujte, že má nabídka nepotrvá věčně. Berte nebo nechte být.“

            „Děkuji, že jste se mi věnovala.“ řekla Jana

            „ Není zač. Jak jsem řekla, práce s mladými lidmi a to tak talentovanými jako vy, slečno, mi činí jen potěšení!“ editorka se usmála a poprvé za celou dobu ukázala zuby. Perfektně bílé rovné a drobné, jako perličky, připomněly Janě povídku od Edgara Allana Poa. Otřásla se po celém těle a nepříjemný pocit, který ji dosud hnízdil v okolí žaludku se pomalu posunul nahoru a jako knedlík ji ucpal krk. Pocit, že bude každou chvíli zvracet se vrátil a usadil se vzadu v ústech. Věděla, že kdyby promluvila začala by v tom okamžiku dávit. Mlčela a pohled jí sklouzl zpět na ženiny ruce.

            Vrásky jakoby se prohloubily, ale kůže, předtím tak bledá zrůžověla a žilky nebyly vidět. Zavřela oči a napočítala do pěti.

            „Tak já půjdu. Zavolám, jakmile se rozmyslím.“     

            „Jistě, slečno Slováčková, budeme s nadějí čekat na váš telefonát“ z editorčina úsměvu se Janě zdvihl žaludek. Proč v ní žena vyvolávala nevolnost netušila. Věděla jen, že její ruce ji neodolatelně přitahovaly. Rázně se zvedla ze židle.

            „Nashledanou“

Nikdo jí neodpověděl.

Cesta domů zůstala ponořena v jakési plovoucí mlze, ze které vystupovaly jen jednotlivé detaily, jako autobusová zastávka, značka zákazu zastavení, nebo asi patnáctiletý kluk žvýkající žvýkačku a mohutně při tom pohybující čelistmi. Třesoucí se rukou si odemkla dveře od bytu. Nemohla přestat myslet na slova, která k ní pronesla editorka. Ztěžka dosedla na kuchyňskou židli. Dostala nepřekonatelnou chuť se napít. Vstala a došla k lednici. Vyndala z ní láhev a do skleničky stojící na stole si odlila trochu žlutavé tekutiny. Vypila všechno najednou a nalila si znovu. Cítila, jak se jí tělem rozlévá příjemný, uklidňující, známý pocit. Znovu láhev zavřela a vrátila jí do lednice. Ještě než zabouchla těžké dveře chvíli pozorovala ruku, která v lahvi plavala, naložená v lihu. Byla podivně scvrklá a vrásčitá, tak jako ty ostatní, které ležely naložené v lahvích okolo. Všechny do jedné jí připomínaly editorčiny ruce a tahle podobnost Janu příjemně vzrušovala. Představovala si, jak vy asi vypadaly ty červeně nalakované nehty po dvou měsících v lihu. Pravděpodobně by vybledly.

            Povzdechla si a zavřela lednici. Zazvonil telefon. Přeběhl jí mráz po zádech. Zvedla sluchátko.

            „Slečno Slováčková,“ editorčin hlas zněl jasně, jako kdyby stála těsně vedle ní a šeptala jí do ucha. Janě se na tváři rozlil tichý, spokojený úsměv „Já věděla, že budete souhlasit!“ Telefon umlkl, nebylo slyšet nic, jen tichý šum.