Já dub
120 let. 120 let si tady jen tak stojím a nechávám se uchlácholit. Někdy větrem, vločkami, ranní rosou-ta je velice příjemná, mírnou bolestí způsobenou kapesním nožíkem mladíka, jenž do mého kmene silně vyryl srdce a do něj dvě jména. 120 let stojím a zažil jsem již dvě generace lidských stvoření. Víte, ale co vidíte, to si vybrat nemůžete. Jsou to zvláštní stvoření. Každý jiný, přesto tak stejní. Dobrovolně si začnou ničit vlastní život a já, ač nedobrovolně, to musím pozorovat.
Lidé, hlupáci práhnoucí jedině za svými vlastními touhami. Nejsou o nic lepší než-li já. Ano, já mohu také cítit. Chlad, strach s přicházejících požárů, to proto, že slyším rozléhající se nářky a kvílení všech mých přátel, jenž lidé neslyší, jelikož jsou zaslepeni malichernostmi, adrenalin když projíždí auto s vozíkem a v něm má pylu a hned po projetí zármutek nad těmi ostatními. Nerozumím lidem, neznám jejich řeč. To chování, hloupost.
Zamyslet se, žít život, ne jen prožít.
ŽÍT
!ZEMŘÍT a být RÁD!
|