POKOJ

Zazvonil telefon a ten hlas mě pozval do hotelu Rošáda. Ten bezpohlavní hlas mě přiměl nasednout do auta a neptat se na důvod. Recepční mi hodil od pultu klíče a zmizel za dveřmi. Neptal se, zda si chci najmout pokoj na noc, nechtěl vědět jméno, klíče hodil s milimetrovou přesností tam, kam zamýšlel – ke mně.

Přivolal jsem si výtah a prohlédl si klíče od pokoje. Bylo na nich číslo 1985. Ve stejném roce jsem se narodil, divná náhoda.

Výtah zastavil a rozevřely se dveře. Na straně stál malý kluk v hotelovém oblečku. Připomínal v něm spíš porcelánovou panenku, než chlapce.

„Dobrý večer, pane, kam to bude?“ zeptal se.

„Pokoj 1985, prosím.“

Dveře zase zapadly zpátky do sebe a kabina výtahu se dala do pohybu. Nebyly tu světla, z nějakého důvodu bylo osvětlení vyměněno za průhlednou, skleněnou tabuli.

„Krásná noc, viďte?“ prohodil chlapec. Podíval jsem se na prosklený strop kabiny. Z vrcholu toho výtahového komínu prosvítal měsíc. Nad hlavami, tam nahoře, vždycky tam byl.

„Nejspíš ano, krásný,“

„Máma říká, že sluneční svit je nejkrásnější za tmy.“ Něco se mi nezdálo, ten jeho hlas - slyšel jsem ho už někdy dřív, jen si vzpomenout.

„Poslyš chlapče, neznáme se odněkud?“

„Ještě jsem nikdy nebyl tam venku. Pracuji zde odmalička, třeba jste u nás už dříve přenocoval.“

„To bych si pamatoval, určitě ano. Ale stejně je mi to tu povědomé. Jak se jmenuješ?“

„Nemám jméno,“ to jeho držení těla jakoby na okamžik upadlo do bezmezného toku myšlenek proudících uvnitř chlapcovy mysli.

„Utahuješ si ze mě? Jak ti říkají?“

„Nemám jméno,“ opakoval, „ale máma mi někdy říká,“ zastavil se před koncem věty.

„Jak ti říká?“ Stál tam na straně u výtahových tlačítek. Dětský odlesk tváře na chladném kovu dveří vystřídalo vrásčité vzezření.

„Jak ti máma říká?“

„Ty můj chlapečku, spermující svině, kobyloksichte, hotelová děvko!“

Úlekem mi vyskočilo srdce do roviny zběsilých obav. Chlapec tam ale stál dál, jakoby se nic zvláštního nestalo. Naše ocelová kabina minula sedmdesáté podlaží.

„Do kterého poschodí mě vezeš?“ Opatrně jsem začal hovor. Jakási síla mě nutila se ptát toho kluka v červeném saku a buřince.

„Pokoj číslo 1985 je až nahoře, pane.“ Odpověděl studeným hlasem, jakým mluví dospělí, když dávají najevo pohrdání.

„Říkal jsi, že jsi nikdy nevyšel z hotelu?“

„Ne,“ odpověděl. „Vlastně jednou, ale to bylo dávno.“ Co může pro tak malého kluka znamenat slovo dávno?

Měsíc se nám nad hlavami zvětšoval, byl mnohem blíž než na začátku. Jeho svit projasňoval chladný vnitřek kabiny. Už jsme určitě v polovině jízdy.

„Proč si nezajdeš častěji ven? Pokecat s kamarády.“ Mlčel. „Máš přeci kamarády, nebo ne?“

„Co jsou to kamarády?“

„Kluci jako ty, s kterými si hraješ, chodíš na filmy.“ Koukal na svou tvář v chladné oceli.

„Nemám kamarády, ale jednou jsem se díval na film.“ Usmál se, nebo aspoň jsem si to myslel. „Byl tam pán a dotýkal se takové černé paní. Řvala a já jsem se ji snažil napodobit. Máma mě pak vzala ven.“

Stál jsem, raději nepřemýšlel nad jeho odpověďmi, ale stále hnán tou silou ptát se.

„A co tvůj táta?“

Chlapec zatáhl ramena.

Výtah zpomalil a vyjel na střechu. Nablyštěné stěny se rozevřely do stran.

„Jsme tady, ty šmejde.“

Konečně se otočil, abych spatřil jeho zuřivý pohled.

„Jsme tady, ty šmejde!“ řval. „Myslel sis, že to nechám jen tak?! Že tě nechám zapomenout?! Hovno!“

Znám ho, vím to. Co je to za monstrum? Běželo mi hlavou.

„Jsem tvoje zkurvené já. Tvůj chlapeček, spermující svině, kobyloksicht,“ na tváři mu vylezly obří, dýchající póry, „hotelová děvka!“

Stali jsme na střeše v tom bílém svitu a já nerozuměl ničemu, co ten kluk povídá.

„Ještě si nevzpomínáš?!“ čelisti se mu draly skrz obličej jako z plesové masky.

„Nevzpomínáš. Nevzpomínáš. Tak třeba ti pomůže ona!“ Namířil prstem doprostřed střechy.

„Mami?“ Seděla tam pod měsícem, klepala zubama a rozkrokem svírala dětskou ručičku - mou ručičku.