Jan Bolívar Pohořelický
Koník
psychadelická freska
Postavy:
Koník
Synek
Dcera
Tatík
Matka
Prázdná scéna, uprostřed stojí houpací koník. Má přes
sebe mašli jako dárek.
Koník: Ohnivým ořem být,
plameny
šlehají z kopyt,
od lidí
ochranu ctít,
slávou svou
jak lihem opit.
Podkovy na
zemi cinkají,
všichni mě
rádi vidí,
děvčátka
slzy si stírají,
v tu
chvíli kůň se sám stydí.
Trójský můj
bratr a i ten
který skok
ze skály přežil
vzpomenou
v závisti na ten den
kdy jsem je
plamenem střežil.
Přichází celá rodina. Matka má na sobě zástěru,
v ruce sekáček, dcera je extrémně až odporně nalíčená mohla by i elegantně
kouřit, synek je velmi dětský, tatík si v jedné ruce nese láhev alkoholu.
Synek rozbaluje houpacího koníka.
Synek: Děkuji maminko,
děkuji tatínku,
koníka
dostal jsem
ve velkém
balíku
Bude teď
věrným mým
osobním
druhem.
Věřím že
proskočí
ohnivým
kruhem.
Mám vás rád
oba dva
Za toho
koně,
I jak se
staráte,
O sestru, o
mě.
Synek je dárkem zjevně nadšen.
Tatík: Nu, milý
synáčku,
užij si
koníka,
věřím že
zábava
bude
s ním veliká
Synek sedí před koněm a povídá si s ním. Mezitím
sestra žmundrá na tatíkovi, aby taky mohla ke koníkovi.
Synek: Koníku milený,
rád jsem,
že mám tě.
Ze dřeva
zrobený,
dlouho už
znám tě.
Ohnivá
hříva
za tebou
povane.
Tak už to
bývá,
podkovy
kované.
Tatík synka téměř hrubě odstrčí.
Tatík: To by už
stačilo,
nezbedný
synku.
Pusť sestru
ke koni,
aspoň na chvilku.
Sestra si koníka přenáší do jiné části jeviště. Mazlí se s ním, líbá, považuje ho za svého
„idola“. V každé následující scéně se koník nějakým způsobem – zacházením
trochu poškodí. Třeba že mu upadne lyžina, noha, ocas atp. Nemělo by to být nic
zásadního jako třeba hlava.
Sestra: Koníku milený,
máš krásné
oči,
celý jsi
dřevěný,
hlava se
točí.
Budeme tady
teď,
jen chvilku
sami,
Nic od mne
nečekej
mám totiž
krámy.
Celého
zulíbám
ze smrku
koně,
Budeš rád…
já to vím.
Co bude po
mně?
Matka přichází k sestře. Bere jí koně, Zamyšleně se
na něj dívá a pak se rozhoduje, že z něj udělá večeři. Odřezává nějakou
jeho část.
Matka: Už jsi si
vyhrála,
dcero
s tím koněm?
No tak, teď
běž jinam,
sic bude po
něm.
Mužovi
večeři
a dětem
taky,
Co dneska
vymýšlet?
Receptů
mraky…
S pórkem
jim zapeču
salám ten koňský,
na to se dá kečup
a voko volský.
Přichází tatík, má už docela vypito, nicméně v láhvi
zůstává ještě tak půlka jejího obsahu. Vyhání matku, následuje kopulační scéna
s houpacím koněm. Opět se něco pochroumá.
Tatík: Dost bylo
výživy,
teď si chci
užít,
Běžte pryč,
všichni hned,
budu se
družit.
Ty jsi můj
přítulný,
Hřejivý
koník,
Najít však
skulinku,
Kudy bych
pronik.
Nad naší
láskou už
nevisí
otazník.
Já jsem
tvůj Váňa
a ty můj
Železník.
Zařehtej
koníku,
Vždyť je to
krásné,
Už budu -
mám v mžiku,
pocity
spásné.
Na závěr kopulační scény tatík zběsile zařve. Na to
přibíhá synek, vidí koníka v dosti zuboženém stavu.
Synek: Tatínku,
maminko,
Copak se děje?
Co je to s koníkem?
Srdce se chvěje…
Tatík si zapíná poklopec, evidentně překvapen synkovým
vpádem.
Tatík Holt žádný
učený
Z nebe
k nám nespadl,
Koník byl
použit
A pak se
rozpadl.
Atmosféra se stává „hustší“ je zde větší tma, postavy se
pohybují najednou jako v „oparu“, možná i tančí. Všichni se blíží pomalu ke
koni, na každém z nich je vidět jejich předchozí touha – to co by
s koněm dělali. Posléze se synek vyčleňuje z půlkruhu rodiny, bere
otci láhev s lihovinou, lije jí na koníka a zapaluje ho vajglem od dcery.
Koník se naposledy probudí k životu a velmi teskně řekne následující
verše.
Koník: Ohnivým ořem být,
plameny
šlehají z kopyt,
od lidí
ochranu ctít,
slávou svou
jak lihem opit.
11. 1. 2002
