|
Bezbřehá pravda jest vyslovena
a ona materia naší matky
ubírá se po břehu řeky
aby psala kšaft umírající.
Zástupy slepců kladou věnce
na hroby padlých hrdinů
a každému, kdo kolem kráčí
zdá se, že listí na stromech
nějak zapomnělo uskutečnit svůj pád.
Svět, zřel jsem, byl zastaven
a utrpení smrti
pozbylo krásu okamžiku.
Z blesku jen světlá šmouha na obloze
a na jiném místě prozrzlé planety
zůstaly vlasy křováka již navždy narovnány
jako rákos v brčálníku za chalupou.
Proto i poslední vystřelená kulka
musela se zastavit
uprostřed Rákosníčkova zeleného čela...
Tak, Adélko, zazvonil zvonec
a pohádky je konec...
a až tě tatíček přijde zase pohladit,
buď na něj moc a moc hodná...
Vždyť i smrt je modrá jako vlajka OSN...
|
|
|