Vlci se nesmějí

Jsem prý blázen, smích budu šířit,

mně vyčítají, že nemám úcty,

že na vlastním pohřbu prý,

budu nad rakví vtipem hýřit.

Vidím svět v barvách jen,

nepláču, mám být vinen?

Bídu ani nemoc neznám,

vody i jídla dost mám,

nevím co je hlad a nouze,

tak vesel jsem a budu dlouze.

Však kdesi smutně vlci vyjí,

hladem siná jejich tvář,

rýži shrábli klubka zmijí,

z atomů je dusí zář.

V prázdných pouštích bez lidí,

ve státech jen na papíře,

kde vlci spásu nesklidí,

krví pnou se ke své víře,

hyeny, jimž nesmrdí,

peklo. A vlci lidi nevidí,

mají se smát a být veselí?

Každou noc, co střídá den,

sbíhají se ze všech řad,

hejna vran a smečky hyen

a vlci v černých zemích hynou,

už jim vzali i ten hlad.

Ve žlutých horách, lži jen káží

vlci chtějí psát, drak je stráží,

vlci chtějí snít, sny jim tají,

vlčí životy, hyeny neznají.

Vlci se smějí, nesmí však,

a když pláčou, trestá je drak,

prchají vlci z přetěsné tvrze

by veselí byli a smáli se dlouze.

Vesel buď a směj se dlouze,

snažil jsem se vždycky klást,

však jestli tohle nebyl žvást,

teď se musím sebe ptát,

jak se dneska můžem smát…