Úterý 16.8.

Probouzíme se v 9 pryč. Recepční měl pravdu. Teplá voda jen do 9. Trest za úsporu je upatlaná vomlácenost. Při odjezdu recepční s prodavačkou z bufetu nadávaj, jak málo berou.

Někdo vzal všechny součásti průmyslového města, přidal ještě mnoho dolů a hutí, vyhodil a nechal to tak jak to dopadlo. Kde zbylo místo, dal náměstí. To je Ostrava, navíc couvá ze slepé uličky bolševické industrializce. Do volných míst parky pole haldy zeleně. Ale Stodolní si své místo našla. Je to ona, i když teď spí – dožívá minulou noc, připravuje se na další.

Multivan maká na jih do Beskyd. Ted vypráví o táboře. Přidávám vlaastní storky ze svých dětských až jinošských, ale spíš přemejšlim, jak s nim proberu jeho ranou onanii, u kerý jsem ho přistih. Zatím jsem mu jen řek, že je to v podstatě normální a že nemá cenu, tvářit se kvůli tomu jak hromádka neštěstí.

Beskydy jsou zamženě kouzelné. Na Slovenský hory však nemaj. Všechny horaly ten déšť splách do údolí, takže ty jejich pospojované vesnice měří nekonečně krát 60km/h a strašně moc krát přechodů.

Po chodníku dou dvě holky. Smějou se. Ze silnice je baví naparující se tuctoň. Držim směr – hodně vpravo. Uskakuje a mává ručičkama. Z oken naše zdvižené prostředníky.

Obídek v motorestu. Ceny jsou i numericky nižší než v Čechách. Na výborných haluškách mám málo brynzy, Tedovi se jinak dobrý řízek koupe nálivce ze sterilované zeleniny. Na celou restauraci jedna slánka. Hajzly jak ve čtyřce. Servírka zpomalené utrpení Kristovo. Chápu Zápaďáky v situacích, kerý nám přídou normální.

Před Tescem v Žilině, západně zabaleným zbožím v socialistickém kabátě (ve vomlácenym baráku vybíraj na hajzlu prachy dvě nasraný báby, v přízemí si musíme vzít po řevu prodavačky vzít vozejk, ač chcem jen flašku vody) rozpřahuje ruce Andrej Hlinka v obžalobě, jak málo peněz sem Češi napumpovali.

Průsmyk pod Strečnem je jedna velká vášeň. Češi se dojmou kopečkama.

Ružomberok nestojí za vystoupení z auta. Cesta na Donovaly je malý Rakousko. Cesta z nich jak pád z dobře placeného místa.

Centrum Bánské Bystrice je jedna ulice, rozšířuje se v náměstí jak had, kterej jednou sežral trh a už mu zůstalo. Radost pohlédnout na některé domy. Zas leje, jako že nikdy nepřestane. Nespíme v autě, ale na ubytovně. Montovanej barák mezi novými byty poskládanými do domů. Před nima parkujou auta stejnejch debilů, kerý teď seděj v baru tý ubytovny, jen znali lepší lidi a lepší příležitosti.

S Evou příměří. Jen dva vojáčci po sobě začnou střílet. Ihned je stahujem.

Pokračování příště