|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
rozšířená verze článku, vydaného v časopise Naše rodina
Armády světla a armády tmy spolu dlouho tvrdě bojovaly. Nikdo však nevítězil, přibývalo pouze padlých. Až vůdce světlých pochopil, že obě armády jsou stejně silné, a boj může skončit jen tehdy, pokud budou všichni mrtví. Proto uzavřel s vůdcem temných dohodu: světlí budou vládnout ve dne a temní v noci. Nad dodržováním dohodnutých pravidel budou vždy bdít hlídky druhé strany. Tak tomu bude až do chvíle, kdy se narodí ten, jehož rozhodnutí rovnováhu naruší.
Toto rozdělení sil platí i v současné Moskvě. Z nijak významného človíčka Antona se tu právě stává agent světlých, jeden z těch, kdo mají dohlížet na dodržování řádu. A všechny příznaky ukazují, že klíčová doba přichází…
Ruský film režiséra Timura Bekmambetova je na hony vzdálen někdejším socialistickým agitkám, které jsme si zvykli spojovat s kinematografií této země. Jedná se o dynamickou, akční podívanou, inspirovanou tím nejlepším, co vzniklo v tomto žánru v minulých letech v USA, propojenou s ruskými reáliemi a historií, a nepostrádající hlubší myšlenkové zázemí. Toto originální spojení pak mělo za následek velký a nikterak překvapivý mezinárodní úspěch.
Motiv vyvoleného a zásadního rozhodnutí mezi příklonem k temné či světlé straně, stejně jako využívání počítačových vymožeností v tomto boji jsou neomylně inspirovány Matrixem, upírské téma, spojené s temnou stranou, ale přesahující i do druhé, vychází z inspirace Bladem. Na druhou stranu například motiv „prokleté panny,“ která přivolá na město ničivý vír, pochází ze starých byzantských legend.
Po myšlenkové stránce je děj příjemně nejednoznačný: přes veškerou konkrétní příslušnost postav k temné či světlé straně jsou hranice rozostřeny, příběh mnohokrát (a nikoli školometsky) ukazuje, že ničí pohnutky nemusí být takové, jaké se zdají být. Dívka, která se stane upírem z lásky, prokáže daleko větší schopnost oběti než mnozí světlí, a samotný agent Anton v sobě nosí velkou vinu, která nakonec ohrozí zásadní rozhodnutí vyvoleného. Řada věcí zůstává úmyslně nedovysvětlena, naznačena, ukazuje k hlubšímu, složitějšímu pozadí věcí, otevírá otázky, na které není vždy odpovězeno.
Této myšlenkové nejednoznačnosti příběhu odpovídá i složitější stavba charakterů: nijak prvoplánové, hlubší herectví tu předvádějí Konstantin Chabenskij jako agent Anton, Marija Porošinová coby „prokletá panna,“a zcela nepřehlédnutelný je Dmitrij Martynov v roli dvanáctiletého chlapce s klíčovou úlohou v ději.
Samostatnou kapitolou je pak virtuózně zvládnuté umění kamery a střihu, které značně přispívá k tomu, že divák ani na chvíli neztrácí pozornost.
Některé motivy - havárie elektrárny, která vyřadí z provozu celou Moskvu, hrozící havárie letadla, jež ztratí spojení s centrálou - jsou možná až příliš okatě vypůjčeny z katastrofických filmů a nejsou pro průběh děje nijak zvlášť potřebné; ve srovnání s jinak celistvým hlavním příběhem se však jedná o detaily.
Noční hlídka má být první částí trilogie, jejíž další díly zřejmě odkryjí víc z pozadí příběhu. Už nyní však můžeme říci, že snímek znamená vykročení ruské kinematografie zcela novým, zajímavým směrem.
|
|
|