|
Ve dvě ráno,
já proplétám se souhvězdími.
Ulice tiše zívají do nebe,
studený pohled na potemnělou Zemi
vrývá mi matnou vzpomínku
na slunce - a na tebe.
Pomalu svítá.
Poslední kapka vína ukáplá na tělo
dozní,
poslední lucerna už půjde spát,
a ty v polospánku,
hlesneš – světe, mám tě docela rád.
Tak nespi, nespi už a vstaň,
a vzlétni vysoko jak káně nad poli,
jak orel v horách,
ať zem nechá si tvůj žal,
ať to, co doteď bolelo,
už nikdy nebolí,
ať plyne život,
co ještě nezačal.
Tak nespi už a vstaň,
vyplivni krev a zaburácí bouře,
napij se vody, vína, větru
a osedlej si vodopád.
A v polospánku pak zas tiše řekni -
světe, mám tě strašně, strašně rád.
A ty, širý světe
předlož teď na stůl půvab svůj,
ty, květeno, rozsviť své jemné svatozáře,
vy, hory neprostupné, zakryjte své temné tváře,
a ty, slunce, polaskej orosenou Zem,
ať neztratím ten bolestivě okřídlený pocit,
že - jsem.
|
|
|
