|
Nenávidím pokoru
s níž touhu zamykáme,
do roucha věčné samoty
pravou tvář odíváme.
Nenávidím pokoru,
jež ponížením syta,
na prahu Tvého světa
číhá v prachu skryta.
Nenávidím pokoru,
jež nutí klopit hlavu
ve chvíli,kdy jsi popraven,
neprávem, byť v právu.
Nenávidím pokoru,
s níž jak slepí a hluší,
necháváme druhým právo
šlapat naší duší.
Nenávidím pokoru i
tam u sebe v koutě,
kde se marně pokouším
oprostit se od tě.
Nenávidím pokoru,
mnou popravena byla,
však nezvána a zpita
zase ses připlížila.
Po chvilce v světě bez plotů,
vzpřímena, opět ženou,
pokorně se navracím
k otlakům na kolenou.
V prachu cest života ironie
tvé ponížení polykám
a nenávistí k pokoře
se až po okraj zalykám.
...Vaše Pokora
|
|
|
