Zapomenutý a Olověnej kůň

Vídával jsem ho často. Běhal po náměstí a zvonil mosazným kravským zvoncem dokud ho neodvezli policajti.

Pořád se smál a volal na všechny strany, zpíval, dováděl, vřískal a jednou předčítal z imaginárních novin.

Pokaždé přiběhl až ke mně a do kovového rámusu křičel přímo mně do očí: „Ty jsi kůň, koni, olověnej kůň, olověnej kůň!“ Smál se div nebrečel. Pak ztichnul, zíral mi chvíli do očí, plácl se do stehen a rozběhl se směrem k radnici.

Pokaždé, jen 12. října 1992 ne. Nesmál se, nevolal, vlastně bych si ho byl vůbec nevšiml. Plížil se pomalu a potichu, velký zvonec držel za srdce. Dlouze se mi podíval do očí a s výrazem nejvyšší naléhavosti zašeptal: „Ty nejsi kůň, viď?“ Zavrtěl jsem hlavou. Sklopil oči a já zalitoval, že jsem jen člověk. Ruku mi položil na rameno, „To je mi líto. Odpusť“ a odšoural se směrem k radnici. Z dlaně mu vypad zvonec a on, jako by si toho nevšim, pomalým krokem dorazil ke kašně, posadil se na obrubu a zíral do vody. Policejní hlídka tentokrát prošla aniž by si ho všimla a on se dlouho toužebně díval za ní, ale neodvážil se je zavolat Teprve když zašli za kostel, tlumeně vykřikl: „Já jsem tady“ a znovu se posadil.

Už je to třináct let, co jsem ho viděl naposledy. Už je to třináct let, co mám na poličce zašlý zvonec. Je na něm vyrytý sotva čitelný nápis. Jedno slovo. Zapomenutý.