Spím. Nevím jak dlouho. Nevím kolik je hodin. Nemám ponětí o tom, kdy jsem usnula a v jaké poloze. Teď zrovna nevím nic. Nad ničím nepřemýšlím, nic nevnímám. Na nic nevzpomínám, mozek si teď dělá starosti tak akorát s tím, aby všechny moje životní funkce správně běžely. Jo a vyrábí sny. Spím, ale najednou začnu něco vnímat. Cítím, že padám. Zastavuje se mi dech a celé tělo se napne, jak očekává náraz. Nepadám příliš dlouho a po chvilce dopadnu. Nedopadnu sice tvrdě, ale náraz cítím a probudím se úplně. Sednu si. Otevřu oči. Nechápavě se rozhlížím kolem sebe a zatím nevidím nic. Poté co si oči přivyknou tmě a já si uvědomím, že jsem odnikud nespadla, sama se nad sebou ušklíbnu. Sice pořád trošku zmatená, ale šťastná, že se nic „můjživotohrožujícího“ neděje, plácnu sebou zpátky do postele. Převrátím se na svůj usínací bok a jen čekám na to, až mi v 6:40 zazvoní budík. Ale pořád nic. Ten pád mi vrtá hlavou. Zdálo se mi, že jsem ztratila rovnováhu a žuchla třeba z žebříku? Ze stromu? Střechy? Měla jsem o něčem takovém sen? Nevím. Myslím si, že ne, protože si na nic nevzpomínám. Ale co by to mohlo být jiného? Prostě se mi zdálo, že lezu po žebříku a najednou z něj padám. A ten sen byl tak skutečný a živý, až mě to probudilo. Dobrou.
Pííp.
Na to co se mi stalo tenkrát v noci bych si už asi nevzpomněla, kdyby…
Spím. Náhle začnu něco vnímat. Cítím, že padám. Po chvíli, která netrvá dlouho dopadnu a probudím se. Zrychleně dýchám a jsem zpocená. Sednu si na postel. Sakra. Já se lekla. Fajn. Všechno je v pohodě. Nic se neděje, hlavně se musím uklidnit. Z čeho jsem se zřítila tentokrát? Já si na nic nevzpomínám! Nezdálo se mi nic! Co to je? Já bych se tím nemusela nějak zvlášť zaobírat. Nijak mě to neohrožuje ani nevadí. Nestává se to v pravidelných intervalech, ani nějak často. Stalo se mi to jen párkrát, tak průměrně jednou měsíčně. Jenže já chci vědět co to znamená! Stává se vám to taky?
|