Bylo po bitvě a konec dne se koupal v krvavé lázni jak na zemi tak i na nebi. Rudé červánky nad obzorem zpečetily výsledek dnešního nájezdu kočovného kmene Bojovníků na západní hranici.

           Barah seděla na kraji pelesti se skleslými rameny, zlomená strachem z budoucnosti. Ještě pevněji sevřela zkrvavenou ruku manžela ve svých dlaní. Skrz silnou clonu slz v očích jí světlo svící v mohutném stojanu připadalo rozostřené a jásavě živé. Pravým opakem byla mrtvolící tvář jejího chotě. Barahin povzdech z pootevřených bezbarvých rtů narazil do tří ohnivých kapek a rozkmital je do ďábelského tance. Tupě sledovala záři malých potměšile skotačivých plamínků. Vydržela dlouho nehnutě sedět, i když ji bolest pokřivené páteře dávala jasně najevo, že takto nemůže setrvat věčně. Byla zbabělá. Raději se dobrovolně týrala pichlavou bolestí v zádech, než aby pohlédla se svému muži do znetvořeného obličeje. V duchu proklela den, kdy si Wartona, pána z tvrze Chain, vzala. Teď však již bylo pozdě, aby začala přemýšlet jakým směrem by se jí život ubíral, kdyby tehdy dal otec přednost jiné nabídce. Smrt se už dávno přestala skrývat a vystoupila z ústraní stínu.

Celé její pozemské putování bylo provázeno smrtí. Smrt jí byla milníkem jak v minulosti, tak i v přítomnosti. Takže do budoucna ani nečekala, že se tento stav nějak změní.

         Život v pevnosti na hranicích ji uvrhl do ještě větší samoty, než byla zvyklá na rodném hradě svého otce. Ani sídlo rodiny ze vzdálené přízně, kde musela trávit dívčí léta, si beznadějně nezoufalo takovým nedostatkem společenského vzruchu. Matku už nepoznala. Skonala vysílená horečkou po těžkém porodu své jediné dcery. Chvíli poté, co se Barah provdala, odešel na věčnost i její otec. Nestihla se sním ani rozloučit. Hluboký sníh a krutá zima jí v tom zabránily. Barah se cítila odloučena od celého zbytku světa. Široké zdi Chainu pevně obepínaly kamenné srdce z obytných staveb a nedovolily proniknout nikomu dovnitř, dokonce ani v dobách míru. Odlehlý hrad se chvástavě tyčil na jednom z vrcholků rozsáhle zalesněných kopců. Nikoho nenechal na pochybách, že při jeho dobývání bez milosti procedí krev každého žoldáka, který se o to pokusí. Chráněný ze tří stran hlubokými hvozdy a ve zbylých úhlech pevnosti ostrým skalnatým srázem. Takový byl úděl Barah. Žít osamoceně, obklopena vojáky, chladem hor a plísní bytelných zdí přízemních prostor.

          Přes to všechno byla Wartonovi vděčná za dobu, kdy se cítila bezpečná v těchto stěnách a kdy jí i synovi poskytovaly ochranu, útočiště a dostatečné pohodlí před hrubým světem a zlou dobou.

Z myšlenek, do kterých se plně pohroužila, ji vytrhl zvuk vrzajících pantů u dveří. Vzhlédla a z očí jí skanuly slzy, které se v nich doposud nahromadily. Ztěžka se překulily se přes rozevřený vějíř spodních řas a brázdily vlhkou stopou povadlé Barahiny tváře. Nikdy nebyla příliš krásná, ale mladá pleť jí vždy dobře posloužila jako štít proti posměváčkům a škodolibým šprýmařům. Dnes už neměla ani to.

          Do ložnice opatrně vstoupila služebná se zdrobnělým jménem Tilda. Přinesla horkou vodu v konvici a čisté plátno nastříhané na třípalcové pruhy.

“Přinášejí další zraněné, má paní," řekla žena tiše a postavila konev i plátno na nízkou komodu u pánovy postele. Teprve teď si mohla od těžkého nákladu oddechnout. Její drobný obličej se zachmuřil při pohledu na nehybné mužské tělo.

“Váš syn, paní, se probudil, chtěl vás vidět, tak jsem mu řekla, že máte povinnosti, ale že za ním určitě přijdete."

Barah automaticky pokývala hlavou, aniž by si její slova nějak vážně uložila do paměti. Dva prameny kdysi plavých vlasů se vymanily ze sevření několika sponek a neukázněně sklouzly podél okraje nařaseného závoje, který kryl vysoký a bohatý účes.

“Jak zlé je to dole?" Vydechla Barah a narovnala se, aby nabrala trochu dechu. Z rozčilení se jí třásly ruce i hlas. Věděla, že by tu neměla jen tak sedět a litovat se, ale nemohla si prostě pomoci. Celé její já bytostně nenávidělo krev a rozšklebené rány zraněných.

Tilda upřela na svou paní vše vypovídající pohled. Neschvalovala její chování. Nikdy. Sloužila jí věrně, ale prakticky uvažující mysl prosté venkovanky shledala svou paní slabou a neschopnou. Barah to právě pocítila.

“Už byla králi odeslána zpráva o tom, co se tu stalo?"

Ano, paní, Seth Ballmore vyrazil již odpoledne, aby ji osobně doručil."

“Dobrá, dnes nikdo nepůjde spát, musíme se postarat o raněné," Barah konečně našla ve svém roztřeseném nitru nitku, na kterou zahákla drápek pevného tónu hlasu.

          Nebylo to poprvé, kdy se všichni z pevnosti stali součástí okrajové linie bitevní vřavy. I když skutečný boj se odehrával na hranicích západně od hradu, pevnost Chain vždy sloužila jako zásobárna jídla i zbraní a posléze i útočiště zraněných. Tentokrát to však bylo jiné. Zůstala sama, protože vůdce byl zraněn nešťastnou náhodou hned při prvním výpadu proti útočníkům.

“Paní," Tilda stála nad Barah a pohlédla do tváře ležícího Wartona. Ona nemusela odporem odvracet zrak. Za svůj dlouhý život viděla již tolik vážných poranění a na každé se dalo zvyknout i přes počáteční nechuť.

“Paní, přijel náš soused Phobos z Cotthboghu z druhé strany hranice. Jeho vojáci přivezli další raněné. Říkal, že nájezd těch barbarů je již zahnán. Mnoho jich pobili a zbytek se rozutíkal, ale stejně si přeje s vámi mluvit."

“Přijmu ho až ráno, teď...," chtěla doříct, že by to nezvládla, ale než se tak stalo, vrátila se jí jedna vzpomínka. Warton jí na počátku jejich společného života zdůrazňoval, že nikdy nesmí služebnictvu a osobám nižšího stavu ukazovat nebo říkat jak je slabá.

“Je to jako když jim ukážeš terč a řekneš: TEĎ STŘÍLEJTE!" Její muž se tehdy smál, ale Barah dnes do smíchu nebylo. Umíral, bylo to neodvratitelné. Hluboká rána v obličeji pokračovala dál do vlasů, kde byla porušena lebka. Pod obvazy nasáklými krví nebyla vidět, ale Barah o ní věděla.

“Paní?" Tilda si nebyla jistá co znamená ten nepřítomný výraz v Barahině tváři.

“Běž už, musím teď ošetřit pána. Pak ti řeknu víc."

Tilda mlčky odešla.

Musí dostát svým povinnostem, aspoň tohle mu dluží. Barah propustila Wartonovu ruku z hradby svých prstů a nalila horkou vodu do mísy. Opatrně v ní smočila smotek plátna. Pomalu a zlehka otírala Wartonovu tvář. Nechtěla mu způsobovat více bolesti, než dosud jistě snášel. Jeden ze suchých pruhů látky přeložila přes ránu, která se táhla po celé délce obličeje. Zasahovala i pravé oko, rozťala líci a pokračovala dolů přes rty kde končila mezi vousy na bradě. Vnitřek bulvy se lepkavě vylil a společně s krví zaplnil vyhloubený oční důlek. Do plátna se okamžitě začalo vpíjet obojí, voda ze sklivce i tuhnoucí krev. Warton bolestí zachrčel. Z otevřených úst se mu vyvalila pěna z rudých bublinek. Na Barah dýchla černota vnitřku hrdla skrz vyražené přední zuby společně se smrdutým zápachem rozšmelcovaných žlučotvorných orgánů. Takový náraz ženu opět zděsil. Vyskočila z postele a rázně přistoupila k oknu. Prudce rozevřela rámy okenic. Tolik potřebovala dýchat čerstvý vzduch. Měla pocit, že cítí jednotlivé částečky smrti a chtěla té pachuti uniknout.

           Těžká šedá oblaka se převalovala nad západní hranicí a přinášela temnou, zatím nevyřčenou, hrozbu s sebou. Strach jí zasáhl takovou silou právě ve chvíli, kdy byla nejméně připravená. Ještě včera měla pocit, že nemůže nastat nic, co by její život mohlo změnit a vytrhnout z pusté nudy všedního života. A najednou nevěděla co bude zítra. Byla realistka. Jako vdova neměla příliš možností. Až se roznese zpráva o Wartonově smrti, pána ze západní pevnosti, bude ona i její pětiletý syn snadnou kořistí pro kdejakého dobrodruha ve zbroji. Kdo by nechtěl získat bohaté panství, které její choť budoval celý svůj život těžkou prací a bránil v mnoha bojích. Její nadějí byl jedině věrolomný král, toužící po zlatě víc, než  po čemkoli jiném. Ale přece nenechá padnout ženu jednoho z svých věrnějších rytířů do chřtánu některého potulného nebo zchudlého šlechtice. Nevěřila, že by se některý z těchto vandráku časem nepokusil zabít jejího syna Fedrica a zbavil se tak jediného dědice panství. Ušlechtilost a čest je to poslední, co by mohla od takových nuzáků očekávat. Warton nebyl ideální muž, ale nikdy mu nemohla upřít, že ji i syna vždy chránil a zajistil jim vše potřebné. Vlastně měla štěstí, že její otec dal slib právě jemu. I když tehdy protestovala, plna ideálů a naivních představ. Teď však zůstane sama. Vzala si muže, kterého za života nedokázala ocenit a jehož smrt přišla dříve, než dospěl jeho syn, aby byl schopen převzít správu nad majetkem.

Z okna zavanul silný a studený vítr. Připomenul jí nutnost vrátit se k umírajícímu, a tak se odevzdaně vrátila k lůžku.

              Rytíř Warton z Chainu ani s posledním výdechem nenabral vědomí. Zemřel v potemnělé komnatě bez rozloučení a posledního pohledu na svět pozůstalých. Barah se zhroutila v pláči nad jeho chladnoucím nafouklým tělem a zkrvavenýma rukama ho objímala dokud křivolaký obzor hor nepohltil poslední sluneční paprsek zároveň s její nadějí.