Ručičky hodin se unavily
a ty zabloudil jsi v čase,
potkal jsi dívku - anděla,
tak mladičkou, tak útlou v pase,
srdce ti bije na poplach,
nemůžeš spát, máš o ni strach,
ač ona je volná jako pták
a její mysl právě tak...
Nevěřils nikdy na zázraky,
teď vidíš jen slunce a prosíš mraky,
ať nikdy tvou lásku nezastíní
a nechceš věřit, že i jiní
mohou tu dívku milovat.
Ty po lásce máš krutý hlad
a ona má tělo jako laň,
znaveným zrakem hledíš naň,
to, co tvým očím dopřává
i jinde ráda rozdává,
ty víš to, ale nepřiznáš
a stále blíž k ní pronikáš,
chvíli se cítíš jako král,
celý svůj život bys jí dal,
však jen ty sám to dobře víš,
že se už brzy probudíš
a ona bude pouhým snem,
který se ti zdál nad ránem,
snem, jenž ti v srdci zůstane
jak jizva z bitvy prohrané
a oči krví podlité
co zvíře v lovu zabité...
Ta dívka sotva všechno ví to
a není jí tě pranic líto,
vzala si všechno, cos jí dával
v pokoji, kdes s ní tajně spával,
vzala ti všechno, co jsi měl,
jen paměť ne, bys zapomněl,
byla tak krásná a ty bloud,
teď duši i tělo jako troud
a toužíš dál svým srdcem žhnoucím
po milence s tělem běloskvoucím...
|