I.
Nebesa nametla střepy do podolku, v místech,
kde z hrůzy jen se hřmí -
vychýlena je mi ústy noc. Olovo padlo v ohybu
těžkých vod. Odlilo se slovo,
co krovem převálo.
Do klenového povodí zarachal let ticha. Nebe
protéká ramenem řeky, nabývá na počet hvězd
— stříbřenka odražená.
II.
I projevil se otisk muže. To prasklina -
ve skále, vymletá větrem.
Kámen na kámen vrstvený jako by se nic
nedělo,
nikdo nedobývá.
Rány se zacelí, ale v nitru pusto po odchodu.
Jen ozvěna se žene krajem
drtí kámen.
III.
Koš – spojení dvou paží;
teplo škytá pulsem, vyoraná cesta k pláči
a nahlas se svlékat slovem, když
muž na dálku zahaleká, že i on
i on uvnitř nosí
zasazené tajemství. V klíně je cítit
na dálku
hliněný prach.
IV.
Pokřížená naše těla do půli noci
stékají oblými tvary. Po dešti: soukromí,
na slabiky vykřičená rozkoš
je pravá noc poesie
V.
Němé jsou nástrahy, vyhoštěné až na
kůrku chleba. A mlč, když jsi bohu
libý, zvedáš oblohu nad tělo,
kůstky vhozené pod stůl, že se to nehodí -
ubrusem stíráš víno ze země, když není, kdo
by okusil
sněhem potloukáš se, a mlč si,
blízko to mám! Do nebe. |