{ kdesi na okraji Metropolu 7, aktuální počet obyvatel 91 553 620 }

Zavšivený byt č.10, uprostřed nájemního činžáku, by dokázal rozrušit kteroukoli domácí puťku. Nájemník, všeobecně zvaný tlustoprd Hugo, rozhodně neprošel poslední evolucí své rasy, takže není nutno popisovat lahodný odér jeho bytu, natož ložnice. Navíc k dnešnímu ránu se výpary ponožek a odpadků snášely v nižší poloze nad zemí, než-li tomu bylo obvyklé a zapříčiňovali tak poněkud řidší mlhu kolem sádelnatých nohou.

Ležíce uprostřed podivně objemného prostěradla pochrupoval a sem tam utrousil nějaké to slovo ze snu. „Kuř, kuř, ó,“ velké Ó proleptalo horní patro jeho trenek, když se probíral. „Do prdele práce,“ mrzutě kouknul na budík. Najednou nevěděl, co se mu zdálo. Na hlavě vycítil podezřele velké kapky potu. Další noční můra, napadlo ho, když kapesníkem odsával mokrou pleš.

Nesnášel rána od svých počátečních let. Ta možnost zůstat zabalený celý den v prostěradle, sám mezi čtyřmi mlčícími stěnami, dráždila jeho genitálie po celou dobu, co trčel v práci.

Docápal schlíple do kuchyně, k vyzývavě vrčící lednici, a ve snaze vychlastat, co se dá, si pobryndal tílko. „Kurva práce, kurva den,“ stáhl ho ze sebe a vyhodil z okna. Předpokládal (a ví Bůh, že to nedělal často), že pod betonovými panely spává Pepan, který pivní skvrnu uvítá. Zdejší okolí bylo zamořeno takovými mrchožrouty bez střechy nad hlavou. Tlustoprda Huga místní bezďáci znali, protože k němu chodili do práce na cigára, ale taky z něho měli pořádnou pivku, když na to přišlo.

Hugo seděl na záchodové míse, v ruce držel suchý, zapálený doutník a tlačil. Vzpomněl si na svou matku, když dým zapadnul mezi prapachy záchodu, na její větu: Však ty si na svou mámu ještě vzpomeneš, až se z těch cigár posereš!

A je to tady, vzpomněl si na tu šlapku, co ho vychovala. V tom momentě mísou propadla spěšná zásilka - skoro se nestačil zapřít o boční stěny, jak ho to rvalo. Mrknul na doutník, kapesníkem otřel čelo a pomalu dokouřil.

Po náročném vstávání a hodnotné hygieně, nezbývalo Hugovi nic jiného, než-li mašírovat do roboty. „Ty vole, Šišla“ zděšeně vyhrkl, když na schodech potkal domácího. „Taky pšeji dobré ráno, a jak dlouho vám mám opakovat, še nejšem šádný Šišla, jmenuji se pan Šiška,“ opáčil ten kokot bujaře, „a kdypak zaplatíte šinži, pane Hugo?“ Takhle po ránu není nic horšího, než hned za bytem potkat tohleto. Občas míval pocit, že domácí na schodech vyčkává naschvál, aby ho nasral - a v kombinaci s dnešním sračkou se mu to povedlo. Hugo strčil bachorem do toho střízlíka a šišlálek poodletěl o pět schodů níže - s elektrickými výboji v očích by rozsvítil žárovku. Hugovi hned bylo veseleji: „Poslouchej, ty nepovedená holčičko, neser! Víš kdo já jsem?!“

Domácí se ještě nestačil vzpamatovat z letu, když začal prskat: „Šádný hlídaší peš do mě nebude štrkat švůj pupek! Půjdeš z baráku, ty šmejde, ven!“ Tvář se mu pokroutila a hlavou přistál na zdi. „Brý ráno, pane domácí, pěkný ráno, móc pěkný,“ konečně jeden pěkný zážitek, „svět je hned veselejší, když jednomu čurakovi teče červená, viďte pane domácí? Je nanejvýš nepravděpodobné, že pan Šišla zítra svou chybu bude opakovat, opravdu nepravděpodobné, viďte? Až tak nepravděpodobné, že bych mohl přestat kouřit,“ soustrastně pustil to vychrtlé tělo k zemi, zapálil nový doutník a musel, opravdu musel, do té zkurvené práce.

Tlustoprdovo parkoviště, kde přes den hlídal, stálo na konci betonových budov, za starou dvouproudovkou. Přímo v místech, kde počínala nehostinná pláň plná ohořelých ptáků - ti pravidelně pokoušeli sílu tisícovek elektrických stožárů a elektrárenská společnost neformálně platila bezdomovce za jejich sběr.

Napětí ve vzduchu šlo cítit na míle daleko, jako močůvka. Mohlo být kolem páté, když došel k drátěnému plotu parkoviště. Původní ostnatý drát drnčel ve své zrezlé kráse a společně s krákáním temné oblohy ho vítal v práci. Bokem oka zahlédl finální zajiskření zaostalé vrány. Zvedl nahoru červenou závoru a usedl do budky. Pusto a prázdnota, kde jen dohlédl.

Sluneční záře v donucení vjela i mezi činžáky. Drobet oživlá měsíční krajina se proměnila v betonové strašáky lidské civilizace, obklíčené vlastní šedavou tísní. Konec města, jenž s příchodem noci využívá zdivo k ozvěně posledních výkřiků a za denního světla obnažuje zoufalství, tak přirozené a lidské.

Tahle práce vybízela k věčnému pochrupování. Nikdo tady nenechával auto, parkoviště postavili pro dělníky, ještě za časů, kdy na pláni chtěli rozšiřovat hranice o obchodní komplex pro bohaté entity z centra – ale pak se od projektu upustilo a nastoupila fúzní elektrárna s prachama a natáhla struny. Odpor byl tehdy marný, ale Hugo se alespoň stal zbytečně placeným občanem.

Dnešní den šel do budky ale z jiného důvodu, než by se mohlo zdát. Známý, který mu tuhle práci dohodil, jistý Edward Bings, poslal echo o kontrole z vyšších míst. V kolik hodin má dozorce dojet, ale neříkal, takže jedinou věcí, kterou měl mimořádně na práci, se stalo ladění rádia.

„Kurva krám, tak hraj,“ zatřásl přijímačem, „zkurvené dráty, do prdele!“ Praštil rádiem o desku stolu. Technická stránka věci, značně přesahující Hugův potenciál, se nakonec ukázala nepotřebná při zprovoznění tak primitivního stroje, jakým bylo rádio – teprve slušná rána o stůl poskytla ten správný výchovný účinek a reproduktor vydal první slova z ranních zpráv:

…etilí mladíci vypověděli, že muž se doslova při záblesku vypařil, když přebíhal přes hlavní třídu - zatímco podezřelí muži, které měl v patách, ujeli ve zlatém Saurusu směrem k Teleport-center. Vedení Metropolní fúzní elektrárny v prohlášení striktně popřelo jakoukoli účast na únosu a poukázalo na fakt, že policejní složky naměřily mladíkům, kteří únosu přihlíželi, v průměru 0,5 deniů v mozkové tkáni. Případ dále posoudí nezávislá…

Koutkem oka hleděl k cestě, kde rukou mával Pepan. Vracel se z pláně se svítilnou, s modrý igelitovým pytlem na zádech a úsměv ve vousech. Kráčel povzneseně po krajnici podél plotu, až stanul u Hugovy boudy.

„Nazdar pane hlídač, dneska je skvělý den! Mám plný pytel - sama opeřená havěť,“ rozevřel po okraj naplněný igelit, „a co ty tu děláš tak brzo?“ Udiveně hleděl na Huga, když si uvědomil, že teprve vychází slunce.

„Čest práci Pepane, co bys nechtěl, dneska mě sem má dorazit inšpekce,“ zarazil se vprostřed věty, „do hajzlu, začínám už z toho teplouše šišlat. Ty vole, v pět jsem vstával, abych tu seděl přesně načas a potkal jsem Šišlu na schodech. No a proběhla výměna názoru, normálka, znáš to,“ Pepanovi nemusel vysvětlovat, co je domácí zač, dobře ho znal. Často s tím teploušem míval problémy, když spával u jeho paneláku a nejednou na něm přistál kýbl špinavé vody z Šišlova patra.

„A přežil to?“ v té Pepanově otázce zněl střípek jakési naděje, vyhlídky lepších časů.

„Kdybys viděl ten jeho přihřátý paksicht hned po ránu, taky by ses neudržel. Co tam pohledával tak brzo?“

„Tak přežil to?!“

„Nejspíš,“ pokrčil rameny Hugo.

Pepanovy sny se rozplynuly. Ani cena útěchy, Hugův doutník, mu neobnovil tu jiskru naděje. A tak, s pytlem na zádech, pěšky vykuřoval k nedaleké elektrárně. Cestou se, jako obvykle, k němu připojovali další sběrači vydělávající na chleba (mimochodem, už dlouho neměli tak dobrou úrodu jako dnes).

Příští hodina probíhala v kostelním duchu. Rádio hrálo pětset let staré hity skupin, jejichž jméno si už nikdo nepamatoval, a do toho Hugo srkal chemickou náhražku piva, dokud s teplou plechovkou v ruce neusnul. Všechno mohlo být úplně jinak, kdyby nohy neměl na stole, kdyby ze zvyku neusínal, nebo kdyby nepřišel dnes do práce, jak ze zvyku rád dělával.

Blížila se šestistá minuta dne, měla odbít desátá a na asfaltovém prostranství se ozývalo chrápání. Bohatší vrstvy ze vzdáleného centra spánek nazývali nemocí chudých nebo taky zazněl termín zbabělá smrt. Vůbec si nepřiznávali, že je to jen pár set let, co byl spánek běžnou záležitostí, a že teprve dnes je považován za něco nevhodného až neslušného. Jen spodina si nemohla dovolit léky, spodina bydlící na okraji Metropol 7 - ta vrstva obyvatel, která má zbabělé přání časného pohřbu.

Desátá hodina, v doprovodu otřesů oblohou profrčelo křídlo. Křídlo, tenhle neohrabaný způsob hromadné dopravy mezi Metropoly, využívali k přepravě středně bohaté vrstvy a zřídka i někteří chudáci, naivně věřící, že svět není všude stejný.

„Kurva Bože, to mi děláš naschvál,“ rozčarované hlášky z budky nabraly prudších obrátek. Hugova židle se při otřesu převalila a ten teď ležel na zádech - bezmocně zaklíněný mezi stolem a stěnou, „kde je do hajzlu to pivo?!“

Hugovou smůlou, snad i štěstím, se stal fakt, že na zemi nemohl přihlížet prvnímu, premiérovému vjezdu vozidla pod červenou závorou jeho parkoviště. Řidiči se nejspíš, když nikoho skrz sklo budky neviděl, zachtělo bezplatně zaparkovat.

„To je on,“ těkavě vyprsknul Hugo při vzpomínce na inspektora. Párkrát kopl do stolu, a s rachotem se vykutálel dveřmi. Nad hlavou mu zajiskřilo, a ohořelá hrstka peří se líně snesla k zemi. „Vrabec,“ řekl s jistotou. Zkoumal okolí, auto osamoceně stálo opodál u plotu, ale po inspektorovi ani slechu. Takovéto bezvětří v blízkosti pláně bylo nezvyklé. Vítr povětšinou sípal při průchodu skrz dráty a skupinky vírů vířily prach na rozvleklém prostoru jako rozdováděná banda dětí.

„Pěkná kára,“ konstatoval pro sebe Hugo přicházejíce k vozidlu. Značkou 3H se pyšnily nejnovější modely aut, včetně tohoto. Označovala třetí generaci vodíkového pohonu a rázně vypovídala o majiteli, k jaké kastě náleží.

„Tohle mi Pepan neuvěří,“ přemýšlel nahlas, „to je fáro.“ Na boku, ve zlatém laku, svítilo hrdě SAURUS. Přípojná kola na mandlovitých výstupcích byla ovládána samostatně čtveřicí RT procesorů. Od druhé generace se upustilo od klasické konstrukce a Saurusy, jako tehdy první vozidla, díky úchytným bokům, dokázali simulovat poklidnou chůzi. Nic víc o těchto technických, téměř dvoumetrových, skvostech Hugo nevěděl, ani netušil, kudy se do nich nasedá.

Pokoušel se skrz hladký zlatý povrch nahlédnout dovnitř, ale iluze zlata byla ohromná. Vůbec si nevšiml, že po komunikaci přijíždí další vozidlo, že slunce nepatrnou vrstvou ozónu odráželo paprsky od postaršího Everdila. Patřil k slabým odvarům prvního Sauruse a dokonce se musel ovládat. Tyhle kraksny dávno měli hnít ve šrotu.

Až později vjíždějícího Everdila Hugo postřehl. Právě včas, aby za jeho sklem spatřil inspektora s rouškou na obličeji.

„Zdravím, račte si něco přát, já to tu hlídám,“ pozdravil Hugo vystupujícího dědulu s odznáčkem, jak nejvstřícněji dokázal - dokonce nabídl postaršímu pánovi svůj doutník. Dědek vykulil oči a uskočil. „Bože, co je to za smrad,“ vykuckal zpod roušky, „nepřibližujte se ke mně!“ Dědek valil oči a očividně se pod rouškou dusil.

„Tady nic nesmrdí,“ podotkl s klidem Hugo a předvedl jeden líbivý nádech.

„Jsem tady, abych zkontroloval vaše plnění pracovního plánu,“ roztáhl dědek kapesní průkazku, „ale za tohle mi platí trochu málo. Podívejte se na sebe, člověče,“ tím myslel zaraženého Huga, „no, jen se na sebe koukněte! Polonahý hlídač parkoviště! Tomu říkáte reprezentativní vzhled?! A ten zápach! Kdy jste naposledy použil mýdlo?“

„Mýdlo,“ to slovo mu neznělo ani povědomě.

„Jste propuštěn,“ vyprskl zpod roušky inspektor.

„Protože sis místo roušky vzal asi omylem svou plenu, dědku, tak proto dostanu vyhazov?!“ tenhle srandovní dědeček z laciného varieté Huga nemohl urazit, ale vyhazovem značně zariskoval.

„Netykejte mi laskavě. Metropol 7 už nehodlá zbytečně financovat lidi, co nevydělávají ani floka - tak zní oficiální důvod, proč se tohle parkoviště ruší!“ domluvil v domnění, že řekl vše, co musel.

„Ale vždyť tady mám zákazníky, třeba tady ten Saurus,“ dědkovi najednou došel dech a spustil klidněji, „Tak aby jste věděl, chytrý pane ex-hlídači, tyhle zlaté roboauta patří naší metropolní elektrárně a její lidé mají parkování zadarmo.“

Dědula se najednou octl ve vzduchu. Hugo ho čapnul pod krkem, jako jedovatého hada, strhnul zavirovanou roušku a nahlas poručil: „Dýchej!“ Dědkovi to ale moc nešlo, když visel nad zemí a stařecký krk dlel v pařátu šíleného ex-hlídače.

„Dýchej! Zhluboka kouzelný dědečku, z plných plic, ať mi splníš jedno přání,“ značně pobaven jeho křečovou žílou, praštil inspektorem o kapotu Everdila, „a teď táhni do důchodu a opovaž se zjevit podruhé!“

„Odstup od něj!“ ozvalo se najednou směrem od Sauruse. Vedle fára stáli dva namakaní borci v bílých, lesklých oblecích, s nášivkami MFE na hrudi. Jedni z těch, co dennodenně frčí v úvodních vstupech ženských stránek.

Ten nalevo, pohoršeně pozorujíc násilníka, držel v ruce elektrický neutralizér a nebál se ho použít (to bylo zjevné): „Neslyšel jsi?! Odstup a tváří k zemi!“

Ten vpravo, s obličejem nesmělého gigola, spěšně přiložil dlaň na Sauruse. Saurus poslušně spustil střechu, aby ta „modelka“ mohla vytáhnout jakousi kouzelnou krabičku.

„Kurva, hoši, běžte otravovat jinam, jen jsme si tady s fotříkem trochu povídali, že jo?“ Hugo kopnul do ležícího inspektora. Ten, za neustálého sípání, neúspěšně šmátral rukou po roušce a valil bulvy.

„Naposledy tě vyzívám, občane, odstup od něj a lehni na zem! Nemusíš se ničeho bát, předáme tě spravedlnosti.“

Chlapík s kouzelnou krabičkou, kroutil hlavou a ustaraně pohlížel na kolegu: „Ferdinande, nechápu to. Zaplnila všechno, co teď?“

„Vyměníme je, Fridrichu,“ opáčil Ferdinand. „V tomhle vedru stejně nemá šanci.“ Tomu druhému se to ale ne a ne líbit. Hugo nechápal, co hodlají z malé krabice vytahovat, ještě dobrých pět minut, kdy se ti dva přeli.

Ve finále tvrďák s neutralizérem přesvědčil parťáka, aby poslechl. Ten, dle dohody, na displej krabice zadal příkaz, a pak čekal.

„Chlapci, tohle není vůbec nutný,“ pokoušel se Hugo ještě ukecat, co se dá, ale ti už nevnímali, jen čekali, „koukejte, dědula už dosáhnul na tu svou roušku a začíná nasávat.“ Znervózňoval ho jiskřící neutralizér. Setkal se s touhle mašinkou již dříve u pořádkové policie a neměl na ni pěkné vzpomínky. „Já se fakt polepším,“ přísahal.

V tom z krabice vyšel záblesk. Uprostřed asfaltu náhle ležela žena – bezmocná a nádherná. Hugova čelist povolně klesla. Nebyl ani tak vyděšený z toho, co viděl, jako spíš potěšen vidinou polonahé ženské: „Tak to si dám líbit.“

Ptačí řev zaplavil pláň i blízké budovy. Záblesk vyděsil nejen některé přihlížející, nýbrž i veškeré ptactvo v přilehlém okolí. Do vzduchu se vznesla obrovská černá mračna křičící hrůzou. Nad plání následovaly desítky výbojů a pády ohořelých těl. Letěli zpátky do města, pryč odsud.

„Řada je na tobě, tlusťochu.“ Mládenci se zřejmě taktéž dobře bavili. Přeprogramovali krabici a zase utichli. „Počítej do pěti, tlouštíku, rozložíme si tě na data,“ obveseleni Hugovým tupým výrazem, vycenili bílé, mléčné zuby.

Tlustoprd stačil jen dvakrát zamrkat a zkusit uhnout, když vyšel druhý záblesk.

„Co teď?“ zeptal se Fridrich Ferdinanda. Hugo přikrčený za inspektorem úlevou skoro nedýchal. Asi se nestalo, co se stát mělo, a raději ani nechtěl pomyslet na to, co by se stalo, kdyby jim to vyšlo. Displej hlásil nadměrné množství dat pro přenos. „Buď je tak tlustý nebo - ať poodejde dál od toho starce.“

„Slyšíš, odstup okamžitě od něj, občane,“ ale to bylo už pozdě. Staříkův krk opět obtáhla vypasená pracka a ten, ještě poznamenaný předcházejícím otřesem, kvičel jak prase před výlohou řeznictví.

„Ani mě nenapadne! Polož tu hračku, Ferdíku, a kopni ji ke mně,“ Ferdinandovo cenění zubů teď průběžně měnilo sevření mezi stavy zahryznout a rozkousat. Stav zahryznu charakterizoval tik v koutcích úst a nehybnost čelistí, naproti tomu stav rozkoušu se projevoval drkotáním zubů, při němž by se mohlo zdát, že se jedná o projev čiré bezmoci.

Ruka ale renesančně seschlý krk svírala v kleštích dál a zvyšovala tlak, dokud tón staříkova hrdla nepřipomínal kvílivý tón kostelních varhan.

„Dobře, dobře, uklidni se, už ti ho házím,“ opatrně hodil neutralizér k Everdilu.

Hugo se pousmál: „To, že máte nablýskané hadry, neznamená, že mě přechčijete. Myslíte si, že nevím, jak to chodí? Prokouknul jsem ten váš plán. Vím, jak tyhle věcičky fungují, pánové, na mě si nepřijdete. Co kdyby to zvedl tady stařík, co říkáte? Přežije?“

Chlapíci znervózněli - to byl jasný signál, že Hugův instinkt břinknul na správnou strunu. „Dělej dědku, zvedni to,“ rozkázal, „nebo si začnu myslet, že se ti to dušení líbí.“

Při představě dalšího přiškrcení inspektor rezignoval na život a smířen s tím, co ho čeká, chopil neutralizér do ruky.

Zprvu čekal, že dostane poslední ránu z milosti, ale když ta nepřicházela, překvapen držel sršící strojek - hned věděl, kam chce namířit. Hugo však, nepřemýšleje, co dělá, skočil přímo do rány, aby stihl zabránit výstřelu.

Bohužel, nestihl - ale naneštěstí neměl dědek dostatečně dokrvený mozek, aby tak velký terč, jakým Hugo byl, vůbec trefil.

„A teď vy dva, panáčkové,“ pohlédl Hugo na ty přibíhající tajtrlíky, „tohle vám nevyšlo.“

„On ho zabil,“ koukali jeden na druhého. Hugo si teprve teď uvědomil, že přistál na čímsi těle. Zvedl se a oprášil tukové zásoby. Prohlédl si inspektora zdálky a konstatoval, že mají pravdu: „Umřel.“

„Zpátky k vám, Ferdinande a Fridrichu. Když se tak na vás koukám, že vy dva spolu něco máte?“ Fridrichovy tvářičky zahltila rajčatová červeň. „Mě to bylo hned jasný.“

Ferdinand zjevně o tenhle boční rozhovor nejevil větší zájem. Rozhodně ne takový, jako jeho kolega.

„Ferdíku, pěkně na kolena!“ Hugo se rozhodl striktně zasáhnout a popohnat Fridrichovu nesmělost. „Na kolena ty smrade,“ Ferdinand po druhé výzvě padl skoro sám, když viděl, jak Hugo seřizuje neutralizér na maximální výkon.

„Fridrišku, ty se zatím pěkně svlíkni do prádýlka,“ pobaveně pokračoval v režii toho ponižujícího divadla. Fridricha nepochybně improvizovaný scénář nijak neponižoval. Museli by jste vidět, jak rychle z něho prádlo spadlo. Kdyby ho režisér nezastavil, shodil by naprosto všechno.

„Ja tě zabiju, hajzle. Přísahám, že tě zabiju,“ opakoval Ferdík, ale bylo mu to houby platné.

„Neser mě, Ferdíku, nebo si sem přizvu ještě mého domácího, ten by k tobě perfektně pasoval,“ ve Fridrichově tváři se objevila žárlivost, „a ty se nevztekej, jinak ti ho usmažím.“

„Kdo je tohle, hajzlové?!“ ukázal na nehybné, ženské tělo. „Co jste s ní provedli?“

„Do toho ti nic není,“ ve Ferdinandovi zřejmě ještě dřímal zbytek drzosti, jak se Hugo dovtípil, ale má pravdu, co mu po tom, co je to za ženskou – ale za trest Ferdíkovi uštědřil jeden větší výboj.

„A teď dostanete úkol, a kdo ho nesplní, zajiskří – pořádně zajiskří,“ uchichtl se Hugo, „Fridrichu, dokolečka budeš skákat kolem tvého miláčka a dělat, že jsi králíček. A Ferdinandova držka se naučí zpívat.“ Jen těžko si lze představit, že by klečící Ferdík přistoupil na tuhle hru, ale po dvou zajiskřeních mu nic jiného nezbývalo. A tak, za čtvrť hodiny uprostřed parkoviště, skákal králík a klečící Ferdík zpíval: „Zajíček ve své jamce fňuká sám, fňuká sám, nebuď smutný zajíčku, mrkni na mou mušličku, nebuď smutný zajíčku, mrkni na mou mušličku.“

„A vesele Ferdíku, s úsměvem. Koukni na Fridriška, jak prožívá svou roli,“ a opravdu byl ten rozdíl na první pohled patrný, „Chudák Fridríšek, podívej, jak se kvůli tobě snaží,“ země se opět otřásla a v planině mizeli dvě křídla. „Ferdo, pořádně! Třeba si v křídle někdo všiml vašeho hereckého nadání!“

Žhnoucí slunce nad Metropolem 7 varovalo před polední výhní. Z kolmých, podzemních průduchů vylétala početná skupina křídel a nad nejvyššími věžemi se stáčela k zemi. Příkrým klesáním křídla nabírala enormní rychlost, dokud se neustálila v třech stech metrech, kdy už nad posledními, osídlenými zbytky Metropolů mizela v pustině. Přistávací vstupy křídel se stavěly vždy v dostatečné vzdálenosti od krajních periférií měst, v nehostinných končinách. Sloužily k navádění křídel desetikilometrovými tunely až do cílové stanice. Každý Metropol byl těmito přistávacími trubkami, s dvou set metrovými přístupy, doslova podkopán.

„Končíme, kluci!“ Pobavený, nemytý tlouštík rázně uzavřel svou teatrální blamáž. Za zpupných výhrůžek a drásavého Ferdinandova brekotu, Fridrich svého klečícího, heterosexuálního kolegu nahrál do krabičky. A naplněn, zcela novými, vzrušenými pocity, odvezl krabičku do svého útulného bytečku. Co s ní poté podnikl, Hugo ochotně přenechal jeho fantazii.

Na rozpáleném asfaltu ležel chcíplý, (ne)kouzelný dědeček a kus super baby. Bílé umazané šortky zakrývaly jen nezbytný, rozmnožovací hardware a zrzavé, dlouhé vlasy jí zakrývaly tvář.

„To je maso,“ čísi sliny zasyčely v parném horku o zem. Hugovy trenýrky potentně zacloumaly jeho oblým profilem a připojilo se druhé, vzdálenější zasyčení.

Mouchy už počaly hodovat nad nehybným tělem, ale musely se uskromnit. Octly se tváří tvář mnohem silnější, nadrženější mouše – vykapávajícímu Hugovi. Ten přehodil zrzavou kořist přes ramena a s tou krásnou prdýlkou u obličeje oficiálně převzal výpověď.

Břímě, jenž se rozhodl nést, vážilo dobrých sto kilo – alespoň pod spalujícím sluncem mu to tak připadalo. Zanedlouho, už celý propocený, šilhal očima a ta prdýlka ho příjemně chladila.

Spoután vlastní vášní, dál kráčel skrze soutěsky betonových panelů. Až později, licí přisát na studeném zadku, pojal podezření, že se blíží průser.

Složil ji ze zad, aby ji prohlédl. Teprve teď jí mohl pořádně pohlédnout do obličeje. Ústa, včetně očí, byla nehybně otevřená – možnost visícího jazyka však zůstávala nevyužita. Studená a bez tepu, absolutně mrtvá.

Záhy stál před vchodem a míjel starou Gorbačikovou s květinkovaným paraplíčkem. Loni se přistěhovala do třetího patra a ohromně si rozuměla s panem domácím. Každé odpoledne, kdy čiší z chodníků prázdnota, vycházela na krátkou procházku.

S deštníkem v třesoucí se ruce šťourala do Huga: „I ty, darebáku, cos to té chudince provedl?“

„Kuš babo,“ rozčílil se Hugo. V hrůze a strachu o svůj holý život Gorbačíková kulhavě popošla. Hugo ji ještě popohnal malým výbojem z neutralizéru – div že nechytlo to její paraplíčko. Otřesená babka hned po šoku tápala v puse, zda ji nevypadly zuby. Nestačila ani pozorovat, jak Hugo nebohou holkou táhne po schodech nahoru.

Do stěny, mezi třetím a čtvrtým patrem, již stihl vsáknout červený flek z ranního incidentu. Majitel barviva však z pochopitelných důvodů nebyl přítomen.

Dveře č.10 zaklaply a schodiště oněmělo.

„S mrtvolou nikdy,“ opakoval si Hugo v útrobí své ložnice. Za neustálého přemáhání a neuvěřitelného sebezapření ji nakonec strčil do koupelny - na dno zrezlé vany. Potřeboval rychle vymyslet, jak se zbaví těla. Od chvíle, kdy ho vyhodili z práce, šlo všechno do háje. Mohl tu holku klidně hodit někde do kanálu, ale on ne, musel ji tahat až sem do bytu. Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc mu bylo jasné, jakou pitomost udělal, když ji přivlekl.

Ležel na posteli, škrábaje se v rozkroku přemítal o všem, co se ten den událo. Vzpomínal na ranní probuzení, na krásný fáro, zajíčka ušáčka i na Šišlu. Na druhou stranu viděl jen popraskaný strop, ignorující jeho život a nenabízející žádnou pomoc, ani radu.

Netrvalo dlouho a při zvýšené činnosti Hugova mozku, unavený tlouštík upadl do odpoledního spánku.

Mezi kachličkami v koupelně doznívalo chrápání z vedlejšího pokoje. Dívčiny nohy, které trčely z neúměrně malé vany, nejevily známky pohybu. Ruce jí bezvládně ležely překřížené jedna přes druhou, bez života a mlčíc. Nic se neměnilo, zůstávala tiše ležet a zrzavé vlasy jí zakrátko smočila řada kapek z netěsnícího kohoutku.