Dovolil jsem si porovnat z jednoho možného pohledu tři překlady básně Teď spi od Paula Celana, které se tu objevily. Neberte to jako mou snahu poučovat vás. To bych sice moc rád, ale je více než pravděpodobné, že mnou vyznačená schematizace je formálně nedostatečná, případně že se dá o rytmu jednotlivých částí diskutovat. O to mi tedy jde: o diskusi zohledňující rytmus originálu a převedení rytmu do překladu. Pod básněmi navrhuji pár svých postřehů.

 

 

Paul Celan – Teď spi

 

So schlafe, und mein Aug wird offen bleiben.
Der Regen füllt' den Krug, wir leerten ihn.
Es wird die Nacht ein Herz, das Herz ein Hälmlein treiben –
Doch ists zu spät zum Mähen, Schnitterin.

 

So schneeig weiß sind, Nachtwind, deine Haare!
Weiß, was mir bleibt, und weiß, was ich verlier!
Sie zählt die Stunden, und ich zähl die Jahre.
Wir tranken Regen. Regen tranken wir.

 

 

-, T, T, T, T, T

-, T, T, T, T, T-

-, T, T, T, T, T, T

-, T, T, T, D

 

-, D, T, T, T

-, D, T, T, T

-, T, T, T, T, T

-, T, T, T, D

 

 

 

Naty

 

Teď spi, já nechám oči otevřené.

Džbán, jejž déšť naplnil, jsme vypili.

Srdce, ač noční dobou naklíčené –

nemá už čas, abychom sklidili.

 

Snad nočním větrem jsou tvé vlasy hebké!

Vím, co mi zbylo, a co pomíjí.

Ty po hodinách sčítáš, já po letech.

Pili jsme déšť a déšť nám připíjí.

 

 

-, T, T, T, T, T

D, D, -, D

T, -, T, T, T, T

D, -T, D, D

 

-, T, T, T, T, T

D, T, T, D

-, T,T, T, -, D

D, T, T, D

 

 

ariel

 

KDE spíš, se oko mé upíná dokořán,
co noc ze srdce, srdce do stébla vyžene:
byl deštěm naplněn, vyprázdnili jsme džbán,
a přec už se, žnečko, sklizeň nepožne.

 

Jako sníh noční vítr si vlasy splétá:
bílá, která mi zbyla, i ta, kterou jsem potratil.
Noc počítá hodiny a já počítám léta.
Ty pila jsi déšť, který jsem pil.

 

D, D, D, D

D, T, T, D, D

D, D, D, D

-, D, T, T, D

 

D, T, D, T, T

T, D, T, T, D, D

-, D, D, T, D, T

-, D, -T, D, -T

 

 

Jonáš

 

Tak spi, mé oči budou otevřené.

Déšť plnil džbán, my vyprázdnili jej.

Noc dá růst srdci, z něj se malé stéblo žene -

přece je pozdě, nic už nesklízej.

 

Sníh vlasů tvých, jejž noční vítr splétá!

Ví, co mi zbylo, ví, co není mé!

Hodiny sčítá a já sčítám léta.

Pili jsme z deště. Z deště pili jsme.

 

-, T, T, T, T, T

D, T, T, T, T-

-, T, T, T, T, T, T

D, T, T, D

 

-, T, T, T, T, T

D, T, T, T, T-

D, T, T, T, T

D, T, T, D

 

 

Pro lepší srovnání všechna schémata u sebe:

 

Celan

 

-, T, T, T, T, T

-, T, T, T, T, T-

-, T, T, T, T, T, T

-, T, T, T, D

 

-, D, T, T, T

-, D, T, T, T

-, T, T, T, T, T

-, T, T, T, D

 

Naty

 

-, T, T, T, T, T            -, T, T, T, T, T

D, D, -, D                  -, T, T, T, T, T-

T, -, T, T, T, T            -, T, T, T, T, T, T

D, -T, D, D                 -, T, T, T, D

 

-, T, T, T, T, T            -, D, T, T, T

D, T, T, D                  -, D, T, T, T

-, T,T, T, -, D             -, T, T, T, T, T

D, T, T, D                  -, T, T, T, D

 

 

ariel

 

D, D, D, D                  -, T, T, T, T, T

D, T, T, D, D               -, T, T, T, T, T-

D, D, D, D                  -, T, T, T, T, T, T

-, D, T, T, D               -, T, T, T, D

 

D, T, D, T, T               -, D, T, T, T

T, D, T, T, D, D            -, D, T, T, T

-, D, D, T, D, T            -, T, T, T, T, T

-, D, -T, D, -T             -, T, T, T, D

 

 

Jonáš

 

-, T, T, T, T, T            -, T, T, T, T, T

D, T, T, T, T-              -, T, T, T, T, T-

-, T, T, T, T, T, T         -, T, T, T, T, T, T

D, T, T, D                  -, T, T, T, D

 

-, T, T, T, T, T            -, D, T, T, T

D, T, T, T, T-              -, D, T, T, T

D, T, T, T, T               -, T, T, T, T, T

D, T, T, D                  -, T, T, T, D

 

 

Zdá se mi, že se vlastně všichni překládající provinili proti originálu tím, že nedostatečně pracovali s rytmem. V Celanově básni je patrná nejen jistá vázanost veršů (kterou podle mě Naty a ariel nedodrželi - možná jsem hluchý), ale také dramatický vývoj rytmu.

 

Na začátku každého verše originálu je předrážka (to by bylo těžké v češtině dodržet... budiž). První dva řádky jsou jen a jen trochej... až to čtenáře začne na konci druhého řádku ukolébávat, ale právě v té chvíli přichází překvapení: nedotažený trochej, náběh na jamb nebo jak se tomu říká (kdyžtak mě opravte). Každopádně je to náběh přicházející po stereotypu... Tuto fázi nenapodobil nikdo... i když snad Jonáš. U toho ale přichází narušení stereotypu daktylem už na začátku druhého verše.

 

Třetí verš je opět stejně trochejský jako ty předešlé, ale už je tu napětí, čekáme pokračování vývoje rytmu po narušení z konce druhého verše. Přichází další ozvláštnění, opět velice překvapivé: přibyl jeden trochej! Člověka to až zarazí, přestane se houpat a upře pozornost. Na tomto místě si ariel vesele váže daktyly, Naty je blízko, ale neprodlužuje..., zato Jonáš... ten ví(?) co dělá a prodlužuje.

 

Čtvrtý verš je po předchozím rytmickém dramatu sledován obzvláště vypjatě... a využívá tohoto napětí mistrovsky: jednoduchostí! Když minule byl jeden trochej přidán, teď se jedna stopa odebere a jako poslední se dá o něco rozvláčnější daktyl... který vykompenzuje dluh z úsečného konce druhého řádku krásným protáhlým souzvukem. Naty zde píše vlastně volným veršem... Ariel doslova kouzlí také volně... i když jistá podobnost s jeho druhým řádkem tu stále ještě je. Každopádně jeho čtvrtý verš není třešničkou na dortu strofy, jak je tomu u originálu, ale plnohodnotnou rozmanitou oblohou oběda. Jonáš plán plní, dokonce volí, vzhledem ke svému daktylu na začátku druhého řádku, daktyl i na začátku čtvrtého.

 

-

 

Teď přichází druhá strofa, která ovšem není jen tak položená za strofu první, nýbrž je k ní rytmicky přivázána! Tohoto spojení si nevšiml ani jeden z překládajících. Když se podíváte na čtvrtý a pátý verš originálu, jsou vlastně jen zrcadlově obrácené. První strofa je zakončena vůbec prvním daktylem, který se objevil... a pod vlivem zvláštnosti tohoto protaženého konce první strofy začíná daktylem i strofa druhá. Jonáš má v první strofě oproti tomu daktyly tři (ale aspoň ty dva co jsou "navíc" svázal), Naty má v první strofě daktylů 6 a ariel 13! Nejsou to jen písmena, je to zvukový charakter básně, dojem, jakým báseň dýchá! ... Jak jonáš tak Naty navázali na začátek vlastní první strofy a nikoli na její konec, jak to udělal Celan. Kdyby ariel nepsal v této části už zcela volným veršem, pochválil bych jej (o což by jistě velmi stál ;o) za to navázání daktylu na daktyl.

 

Šestý verš kopíruje pátý. Ne tak u překladatelů! Na tomto místě by čtenář u Celana mohl čekat stejnou fintu jako v první strofě: že první dva řádky budou identické s překvapením v podobě jambu na konci. Celan ale překvapuje tím, že nic takového neudělá a prostě nechá oba řádky stejné. Stačí mu již to ozvláštnění pátého verše, který je zrcadlový ke čtvrtému.

 

Sedmý verš je jakousi neutrální střední cestou, návratem k prvním třem veršům, respektive k prvnímu. Naty i ariel jsou zde již dávno volní jako vrabci... Jonáš se přenesl do světla svého rytmu a váže báseň svou cestou až k poměrně elegantnímu konci, ale již bez spojitosti s vývojem rytmu originálu.

 

Na konec snad už jen poznámku k Celanovu zakončení. Zakončil stejně jako u první strofy "třešničkou" - aneb poslední překvapení básně není již v tom, že se Celan neopakuje, ale právě v tom, že se jedinkrát strojově zopakuje a tím ještě posílí dojem jednoduchosti, který podtruhuje nejen obě strofy, ale i celou (ač dosti složitou) báseň.