|
|
|
Maják zářil do tmy mezi jezery (Lucky People - OAF) Autor: Petkec (Občasný) - publikováno 4.7.2001 (20:23:00), v časopise 11.7.2001
|
| |
Maják zářil do tmy mezi jezery
Hudba. Energie. Rytmus. Tanec. Život. Pět elementů, ze kterých se skládá kosmos každé slušné taneční party. Kdo to nezažil, neuvěří. A hlavně by neměl coby nováček zkoušet hned akci v česku královskou, patřící do světové extraligy. Lucky People Centre - Open Air Field, pořádanou agenturou Lighthouse. Předposlední červnový den proběhl její druhý ročník v areálu letiště u Probošťských jezer blízko Staré Boleslavi.
Tady je hudba konzumována v několikanásobně větších dávkách, než na klasických klubových akcích. Nebezpečí nákazy tanečním šílenstvím je tedy mnohem vyšší. Stejně jako loni předváděli vinyloví žokejové a drezéři smeček běsnících tanečníků své umění ve čtyřech mamutích cirkusových stanech a na hlavním otevřeném pódiu. Velkolepé změny sel zato dočkal chill out - ze stanu odpočinkové hudby ležerního tempa se vyklubala otevřená scéna, která co do světel a zvuku musela přivádět k závisti i svou starší sesřičku mainstage.
Moře zvuků slané potem
Zvukové moře mezi jezery bylo od soumraku slané potem roztodivných tanečníků. Rozlamujících své kosti v zeleném breakbeatovém stanu, extaticky pulsujících v trance houseovém šapitó rudé barvy, zvolna se pohupujících v oranžovém rytmu hip - hopu nebo monotónně zhypnotizovaných modrým proudem techna. Nejvíce se jich pochopitelně soustředilo tam, kde ve výhledu na hvězdnou oblohu, permanentně ostřelovanou dvěma lasery, nebránily střechy stanů. Obě venkovní pódia k sobě přilepila nejvíce párů očí a uší tanečníků, netrpělivě očekávajících nejzářivější hvězdy noci: Dave Angela, Derrcka Maye, Get F**ked, Amalgamation of Sounds a hlavně The ORB.
Deset tisíc lidí udusávalo trávu letiště v nejrůznějších úborech. Zase platil obvyklý paradox technoparties: čím šíleněji se člověk oblékne, tím normálněji vypadá. A naopak. Mezi stany to vypadalo jako ve skutečném cirkuse, tuctové byly hlavně chlupaté návleky na všechny končetiny imitující kožešiny roztomilých zvířátek. Nechyběl sám Méďa Béďa, vidět se dali kovbojové nebo tradiční kosmírná stvoření. Přístup k hudbě rozdělil lidi do dvou hlavních skupin. Jedni polkli naplno a začali se hned od startu zmítat v jejích zpěněných vodách, bez větší schopnosti či potřeby orientace nebo výběru, hraj kdo hraj. Druzí přeci jen byli ochotni vyhodit kotvičku a odolat zpěněné hudební tsunami, vybírali si mezi jednotlivými scénami své oblíbence i nečekané pamlsky. Právě pro ně vnesli pořadatelé z Lighthouse oproti loňsku mnohem více jasného světla do lineupu, tedy časového pořadu jednotlivých setů. Začínalo i končilo se většinou na minutu přesně, party jela podle dokonalého jízdního řádu.
Nečekané poklady chilloutu
Dávno před nejočekávanějšími popůlnočními sety se vzduch chvěl v rytmu gramofonů osvědčených domácích i evropských DJ´s, mezi nimiž problesklo několik velice příjemných překvapení. Možná největší peckou která za sebou táhla oponu lehkého večerního soumraku, byl mladík Floax. Spolu s tříčlenným živým doprovodem vokálu, basy a klarinetu zlehka naléval do uší stovek lidí pod chill out pódiem svou jazzově elektronickou představu esence hudby. Pomalu se rozvíjející motivy byly perfektním předznamenáním dalšího vystoupení. Za polárním kruhem žijící Nor Geir Jenssen aka Biosphere obestřel široké okolí uvolněným ambientem, který dal na chvíli zapomenout, že pár metrů odtud vládne trans a zuřivost. Ale opravdu jen na chvíli.
Hodina duchů Vikingovo snění rázně uťala a probudila taneční běsnění. Byl tu Derrick May. Jeho tekhouseové experimenty se setkaly s velkým ohlasem publika. To ale nebylo nic proti tomu, jak lidé přijali Dave Angela. Tenhle londýnský sympaťák rval do tanečníků svou acidovou invenci s takovou energií, že dobrých deset tisíc nohou protančilo celý jeho dovuhodinový set. Jako ideální komplement k tomuhle běsnění se jevili The ORB. Podpořena vynikajícími světly rozjela trojice vedená Alexem Patersonem svou povětšinou poklidnou hudbu. Když se člověk dobře chytil, dalo se na ní vyletět až mezi mraky drásané prvním ranním světlem, vzápětí se nechat hladce snést k zemi, inkasovat překvapivý úder a být zadupán pod nekonečné zvukové vrstvy. The ORB asi nikdy nepřestanou hledat, kde je vlastně ukrytá hudba.
Ani neúčast Laurenta Garniera neubrala OAF nic na kvalitě a velkoleposti. Pokud Lighthouse i pro příští rok udrží podobný standard, těžko Probošťská jezera v těchto směrech nějaká akce překoná.
|
|
|