zeď pod starým obrazem

bez dechu čeká na prozření

je sama sobě spadlým hledím

a slepou skvrnou je zdem všem

zda prázdné háčky bez návnad

chtějí malířům zdržet pád

nevím, snad raději nevěřit

v zázraky

když křtíš každý byt

tím napořád

a já zas v novém večeřím

možná křivdím ti; křivdou promyšlenou

krucifix na třísky místo džbánu

rozbíjím s tebou

a z deště nám připíjím na příští

pochybnosti a nedůvěry

ač mé rty tvými opíjeny

vše ještě neumí

odříct ti

a stále nemám víc

než slova - jako skrýše přání

a smělé plány

v krabici stavebnic