Divákova cesta ke Katovi není jednoduchá. Působí čímsi magicky a zároveň se jedná o fresku či satiru plnou pitoreskních příhod, honiček a rvaček.. Vytržen z časových souvislostí a okleštěn od dobových odkazů by mohl útočit na jakýkoliv totalitní režim. O to smutnější zjištění, že i v dnešním světě má stále co říct. Některé jeho odkazy (filmové týdeníky s Gagarinem, moderní automobil v úvodu, fízl…) však zastaraly, a tak celý film sám o sobě dostává historizující ráz. To vše zůstává jako sygnum šedesátých let, ač nastínil dekadentní vizi vývoje totalitní společnosti (ať je již oddaná svému králi a bitvě o Laputu nebo J. V. Stalinovi a památce druhé světové války) Ovšem syžet filmu stále nadčasově postihuje většinu totalit našeho světa.

Na každý pád se Pavel Juráček již podruhé pokusil u filmu zviklat pozici režiséra tím, jak se jí bravúrně ujal a nezměnil na svém scénáři i po několikaletém zákazu jeho realizace málem ani větu. Občas zamrzí, že nešel ve svém autorství až k autorskému herectví, aby se zhostil také hlavní role Lemuela Gullivera, čímž by svůj film posunul do žánru grotesky, kde se kolem hlavního aktéra jakožto vůčí osoby točí všechny ostatní profese (režie, scénáristika a nakonec i dramaturgie). Do hlavní role ve skutečnosti Juráček obsadil Lubomíra Kostelku, jehož distignovanost zmateného cizince působí častokrát více jak roztomile.

Zde se Juráček dopouští protimluvu, když tvrdí, že Gulliver není tím pravým hrdinou, který by doopravdy dělal hrdinské činy. V porovnání s Juráčkovým středometrážním filmem Postava k podpírání, kde ustrašený představitel Herolda Karel Vašíček hledá ztracenou půjčovnu koček, aniž by ho napadlo zbavit se půjčené kočky jiným způsobem (Heroldovi dává Juráček rozřešení teprve až v Katovi během scény slavnostní popravy v podobě fízla, který mu tašku s kočkou vytrhne z rukou), je Gulliver skutečným hrdinou. V několika momentech totiž vzrdoruje osudu, ač svou sebejistotu teprve hledá.

Konkrétně se jedná o vzepření se vyšetřovatelům, kteří ho považují za zajíce Oskara a klamné přiznání, že je skutečně zajícem Oskarem, když chce zachránit Patrika a ostatní. Když odchází od Dominiky, vydá se na ulici přes Dominičino varování, že ho její kluk strašlivě zmlátí. Nezmlátil. Zde Juráček vyjímečně škrtl dialog, umístěný v původním scénáři a hned na škodu věci. Gulliver tam Dominičinu příteli řekne, aby se zouval, když jde k ní do postele.

Dalším zajímavým zastavení, narušující linii Gullverova hrdinství, je postava básníka, které potkává na nádraží, kam básník chodí, aby se mu přihodilo něco velkolepého (přijel vlak). Když však Gulliver poznamená, že na přejetí zajíce, díky němuž se do Balnibardi dostal, není nic velkolepého, odpoví mu básník:

„Jenže vy jste, pane, primitiv. Kdežto já jsem básník.“

Při hledání Patrika Beila potom zastavuje svým křikem dav zběsile běžících nesvéprávných lidí. Nakonec i v jeho rozčilení, kdy se neustále probouzí vedle Dominiky místo jeho Markéty, je cosi hrdinského. Nepřijímá jinou ženu než Markétu. A ještě něco nemůže přenést Gulliver přes srdce, Juráčkovými slovy vyjádřeno: "Jde o jistotu a bezpečí, které blbost přináší blbému." (Jaromír Blažejovský: Příběh Lemuela G., Kino, 1993, č. 4, s. 31) S takovými lidmi se má vyrovnat i sám Lemuel Gulliver při cestě po Balnibardi, inspirované románem Jonathana Swifta (1667 - 1745) Cesta do Laputy a Balnibardi, třetí knihou Gulliverových cest, jež Juráček reflektuje. Lemuel se však s nimi nemůže smířit a předně s jejich apatickým přístupem k realitě, a tak ke konci stále hlasitěji křičí: „Promiňte, promiňte, promiňte!“

Rozvrstvení plochy celého filmu, kde se neustále prolínají jednotlivá témata do vzájemně navazujících kapitol, může mást. Freskou jsem Kata nazval pro jeho těžkou uchopitelnost po prvním shlédnutí. Stejnou měrou jako satiru a fresku můžeme Kata označit za moderní pohádku, o níž "Juráčkovy spolupracovníci svorně prohlašovali, že něco tak komplikovaného ještě netočili." (Filmový přehled, 1970, č. 28, Případ pro začínajícího kata) Sám jsem viděl film několikrát a při tom jsem jednou měl v ruce i jeho scénář. Dovolil bych si proto Kata nazvat intelektuálním filmem.

Juráček v Katovi kromě výrazného hereckého obsazení využil dalšího živlu. Tím bylo filmové vidění Jana Kališe. Juráček již léta před realizací, jak uvádí ve svém deníku, uvažuje o pozici režiséra, pročež by potřeboval i zkušeného kameramana. S Kališem se mu jeho přání vyplnilo. Bezpochyby Kališova přínosu častokrát využil, ovšem jeho představa prostředí Kata se rodila už dávno před samotným technickým scénářem. Juráček si tehdy (4. října 1964 – přičemž scénář byl hotov v roce 1967) do deníku poznamenal: „Od malička mě vzrušují zchátralé domy, dvory zarostlé kopřivami, zchudlé zámky, zbořené zdi,… konečné stanice,… jízdní řády staré padesát let,… mapy zemí, které přestaly existovat, firemní štíty zaniklých obcodů, reklamní nápisy na zboží, jež se už dávno neprodává…“ Dokonale celý záměr vystihuje dialog Gullivera s Vilmou Seidovou, jedoucích po zničené krajině autem:

„U vás byla válka?“ ptá se Gulliver

Ne,“ kroutí hlavou Vilma, „co vás to napadá?“

Dalšími elementy, jimiž chtěl Juráček zobrazit úpadek celé společnosti, jsou nejrůznější scény ať již v podobě vědců z Akademie vynálezců, kde místo knih do regálů rovnají vystřižené postavy z panoramatické malby bitvy o Laputu nebo záměr krále mezi počítače zahrnout i kladku, aby již nikdo nemusel myslet, což vyústí ve vynález myslícího stroje na ruční pohon. Docent Boux představuje tento stroj Gulliverovi, aby se za něj přimluvil: „A tak je napadlo použít na pohon tohoto stroje žentouru. Chtějí zapřáhnout dobytče a já nedopustím, aby tímto strojem točil vůl.“

Bylo by zajímavé zjistit, kdo byl pro Juráčka tím volem, který otáčel koly komunistické bezhlavé mašinerie. Juráčkovo myšlení je jiné než prastaré pravdy mudrců a zároveň jiné než myšlení avantgardy. Nebýt předčasné smrti, mohl jsem Juráčka potkat, jako jsem na ulici viděl Landovského a zeptal bych se ho, jak vidí naši budoucnost dnes a jisto jistě by odpověděl. Teď nezbývá, než si domýšlet. Není to tak lepší?

Na Laputě se pak Gulliver o tomto myslícím stroji zmíní, ač během audience u guvernéra mlčel. Vzbudí všeobecné veselí stejně jako úmysl Akademie vynálezců zrušit elektrický proud, aby výsledky vědeckého bádání byly srozumitelné veřejnosti. Před pozváním na Laputu však měl být Gulliver potrestán během slavnostní poravy smrtí za to, že je zajíc Oskar, věrný služebník knížete Munodiho, jehož sušenky Akademie vynálezců zakázala. Docent Boux zde představuje novopečenému katovi svůj vynález – gilotinu.

„A když mi v tom zůstane ruka, kdo mi co dá?“ reaguje kat v duchu naší mentality.

Vývoj společnosti pozpátku, to byl Juráčkův záměr postihnout. Případ pro začínajícího kata je ale také věčné hledání Markéty něžnou Gulliverovou duší, která ji ztratila v mládí a i nadále považuje za utopenou. Nejsilněji pro mě Markéta nevychází jako princezna Niké, která dokazuje Gulliverovi, že Markéta žije a to on ji utopil ve svých myšlenkách, ale jako dcera knížete Munodiho. Tu Gulliver potkává na břehu rozlehlého rybníka, přes jehož hladinu křičí za Markétou, která si ho nepamatuje. Sladký, nevinný hlásek herečky Kláry Jenerkové tak zazdí i léta známosti. Uvědomil jsem ji tehdy, jaké by to bylo, kdyby na mě má životní láska postupem času zapomněla. Snad dlužno poznamenat, že film ukazuje mnoho podob jedné lásky či možná mnoho lásek stejné podoby. Na kolik byl Juráček schopen milovat, je mi záhadou.

V mnoha ohledech je tento film odrazem jeho vlastní duše, vždyť proto cituji z jeho vlastního života. Nastínil tak dík svému pozorovatelskému talentu mnoho otazníků, zejících jako stigma až do dnešní doby. Juráčkův osobní vklad, kdy jde doslova s kůží na trh, byl bohužel přehlušen a rozplynul se na pozadí politických a tím zaviněných společenských změn konce šedesátých a celých sedmdesátých let. Jak byla Juráčkovi nejdříve zakázána realizace scénáře, v sedmdesátém roce bylo zakázáno promítání filmu.

S postavou obecního blázna Vyskoče, procházející volně dějem a přinášející element Juráčkovy dětské duše, kdy měl za to, že s fasádami sousedních domů končí svět, přichází ponaučení i pro samotného Juráčka. Nejvíce se zrcadlí ona dětskost v replice:

„A kam to jdete? Tam už nic není!“

Závažnější slova však zaznívají na konci: „A to vám nestačí, že ty hodinky slyšíte tikat?“

Pavel Juráček je neslyšel. Po zákazu Kata, výpovědi z Barrandova a nakonec i nuceném odchodu z vlasti se již nikdy nevzpamatoval.