Barák

V neděli odpoledne voněla buchta paní Sadové až na dvorek. Děti si tam hrály na vojáky a hádaly se o klacek. Pan Sada kouřil jednu ze svých povolených tří cigaret denně a uvažoval o důchodu. Nedělní buchta mu smrděla.

Oba žili v tiché domácnosti. Ani jednomu to nevadilo. Jen sousedé je rušili. Ti nahoře, sestry s hysterickou maminkou, před mnoha lety opuštěnou a dobře zabezpečenou bývalým vekslákem a dnes úspěšným podnikatelem. Zednářovi. Měli špatně udělanou plovoucí podlahu a dva psíky. Každý patřil jedné z dcer. Sadovi slyšeli každé slovo. Každou hádku. Každý štěk.

Vedle bydlela tlustá holka. Kuchařka ve školní jídelně. Tlustá a hloupá a šťastná. Kdysi měla přítele vysokoškoláka. Co 14 dní přijel a řval

"Tady nemáš žádnou budoucnost, chápeš?"

Asi ne. Slyšet byl jenom on a její nechápavý vzlykot.

Pod Sadovými bydlela slečna Pavlusová, malá krásná blondýnka. Paradoxem nebo smůlou v sousedství s Cirilem Havrálem, smradlavým samotářským dědkem. Stačilo, aby se prošel po chodbě a jeho tělesné pachy ji zamořily na dobré dvě hodiny. V bytě mu cvrlikal pták. Ubohá slečna jej byla nucena požádat o výměnu pojistek, neuměla to. A tehdy zamořil i její byt.

V bytě pod Pavlusovou pomalu umíral 24 letý Ondrýs na rakovinu plic. Bohužel prorostla historií celé jeho rodiny až k němu. Jenom čekal, nebylo kam spěchat. A pod všemi křesly v jeho bytě usychaly stále nové vrstvy vyhoněné mrdky.

Občas svým náruživým honěním rušil Bohumila Fakara. Kdysi důvěrníka.

Fakar míval Ondrýse rád, jako dítě chodící do školky. Malý roztomilý Ondrýs často zazvonil a Bohoušovi předváděl, do kolika už umí napočítat. Dodával mu naději. Taková škoda. Jednou mu na narozeniny koupil sáňky.

Ty teď stály pod schodama v suterénu, opředené pavučinama, ale i ty byly jaksi nedomrlé. V době, kdy se ještě vchod nemusel zamykat, na nich sem tam přespal nějáký tulák. Dnes se na nich skvělo lidské hovno. Někdo se na ně vysral.

Důchod. Pan Sada se na něj kdysi těšil. Za totáče. Jako strojní inženýr neměl špatné vyhlídky. S manželkou vychovali dvě děti. Vždycky si mysleli, že až děti odejdou, nebude proč tu zůstávat. Teď už není proč odcházet. Z protějšího, nově růžovo-bíle omítnutého domu se denodenně ozýval hrozný řev. Nějáký chlap, chlapák, řval na všechno kolem sebe. I na plačící děcko.

"Drž hubu!!"

Ještě tak před pěti lety by tam pan Sada šel. Vyřešit to. Dneska už ne. Dneska už nedokáže uzemnit ani ty malé mrchy Zednářovy. Drzé jak opice. Starší už raší knírek.

Jaký je asi ten řvoucí despota. Klidný. Nikdo ho totiž neslyší. Nikdo nechce slyšet. A všichni to o sobě vědí. Ještě jednou si důchodce potáhl, až za filtr. Stejně už mu to nechutná. Dá si radši buchtu.