Setmělo se, ale ve vinárně nemají venkovní osvětlení. Líbilo se mi, jak jí ze tmy vlasy svítí. Její žluté vlasy a červené víno ve skleničce.

Důvěrné rozhovory dívek jsou něčím znepokojující. K těmhle vzájemným zpovědím mě napadá trochu kruté přirovnání: sedíme proti sobě a střídavě si špendlíkem propichujeme kůži - někdy se objeví jen trocha hnisu, ale jindy vytryskne kapka čisté, jasné krve. Všude kolem nás jsou takové rozprávějící hloučky nebo dvojice dívek. Před hodinou vykládaly u vedlejšího stolu dvě dívky kamarádkám o společném létě: „Všeho jsme si užily, sluníčka jsme si užily, sexu jsme si užily.“ Já se v téhle situaci necítím úplně volně, zato Linda by mi teď o sobě s požitkem řekla úplně všechno. U příčného stolu se objevila hranatá mužská ramena  a  jedna slečna hned šťouchá loktem do sousedky a syčí jí do ucha: „Vidíš toho blonďáka? Z toho sem celá říčná.“ Vzpomněla jsem si, jak jsem se minulý týden vracela z prázdnin a ve vlaku seděla dvojice pěstěných, hezkých dívek - mlčely, četly si,  jedna druhou šimrala na chodidle. „Eště!“ slastně ji pobízela kamarádka. Přítomnost cizích lidí v kupé je vůbec neuváděla do rozpaků. Pak obě volaly svým mládencům, že už se vlak blíží ke Praze. Jiný holky přijdou před zrcadlo, vyhrnou košile a porovnávají si navzájem postavy.

Mluvíme s Lindou o stavu vytržení při tanci, o technu, Jacksonovi a Oscaru Wildovi. O rozdílu mezi zbožňováním hvězd Superstar a adorováním Adolfa Hitlera. Nakonec jsme si představovaly, že žijeme v novozákonní době. Linda řekla, že ona by se řídila výzvou „všechno prodej, všechny opusť a následuj mě“. Pomyslela jsem si se zlomyslným uspokojením, že by to dost možná opravdu udělala a že jí to vůbec nezávidím. Linda jde na všechno zbrkle, nedává si na nic pozor, často mluví hloupě a dělá očividné blbosti. Je obvyklou původkyní problémů na zájezdech, a mě má ráda myslím jen proto, že ze ni věci řeším a kryju její maléry.

„Jsou i lidi, který jsou o tolik silnější a chytřejší než já, že je nemůžu pochopit, ale oni naopak chápou mě. A ty mě právě přitahujou,“ řekla.

„Proč? Neni to nebezpečný s nima bejt?“

„Jo, ale to mě právě vzrušuje. Jsou proti mně tak dokonalí, že je můžu uctívat.“

„Ty ráda lidi uctíváš?“

„To se nedá říct - ráda. Mě to docela bolí. Ale tak to prostě cejtim. Když člověk najde někoho, kdo za to opravdu stojí.“ Její hlas zněl teď nezvykle jistě a klidně, jakoby říkala něco, co už si v sobě dávno vyřešila. Samozřejmě mě to pobídlo k odporu i k nedůvěře. Proč by jí měl někdo sloužit jako modla? Jedině snad proto, kdo by chtěl nerovnováhy mezi svou inteligencí a její hloupostí zneužít.

„A co oni, když je uctíváš?“

„To je různý. Některý mě odmítnou. Jiný mě vezmou.“

„Vezmou?“

„No.“

Panejo! Zpěvačky z našeho sboru jsou vesměs praštěný, ale Linda hraje prim.

„A - jak to vlastně vypadá, když je teda - uctíváš?“

Chvilku mlčela, než odpověděla. Pak řekla dojatě:

 „No, pak se jim otvírám. Poslouchám, co řikaj, a snažim se všechno si zapamatovat. A věřim jim, že jsou tak dokonalý, jak vypadaj.“

No vida, i ona už měla podezření. Ale sebeklam byl zřejmě silnější.

„A co když nejsou?“

„To jsou! Kdyby nebyli, tak bych tomu neuvěřila. V tom neni problém, ale problém je v tom otevírání. Protože když na sebe řekneš všechno, tak seš zároveň děsně zranitelná. Znáš to? A taky, že ukážeš svý nejbolestivější místa a máš proto pořád strach.“

„A proč to teda děláš?“ zeptala jsem se se skrytým útokem.

Zase se odmlčela a pak řekla pomalu:

„Nevim. Asi se chci těch lidí dotknout vždycky co nejhlubším místem nebo co.“ Podívala jsem se na ni. Najednou mi vadilo, že jí nemůžu vidět do tváře. Napadlo mě, že teď mluví o něco upřímněji než před chvílí a že se mi chystá něco svěřit - probudila se ve mně nízká zvědavost.

„Ale vlastně, když o tom teď tak přemejšlim, nejtěžší neni otevřít se,“ pokračovala zamyšleně. „ Protože poprvý jsem se otevřela tak málo, byla jsem úzkostně zavřená a neukázala jsem nic,  ani ty nejsilnější pocity - a přesto mě to tolik vzalo. Asi že  jsem byla tak absolutně vydaná jeho hodnocení. Myslela jsem, že jeho pravda je ta jediná, takže potom když mnou opovrhoval, byla jsem skutečně bezcenná i pro sebe, což je dost hrozný. - Víš, to bylo tehdy s tim dirigentem. Byla jsem eště malá,  nemohla jsem tomu rozumět.“

„Se kterym dirigentem?“ Znala jsem tak trochu obsáhlou a někdy i pohoršující historii jejích vztahů. Vlastně mě už dávno zajímala, jako nás všechny, kdo ji zpovzdálí pozorovali. Někdy se o ní mluvilo i u nás v kanceláři, ale tak, aby to šéf neslyšel. Kolegyně sekretářky  ji většinou hodně odsuzovaly.

„No vidíš, od tý doby jsem jich poznala víc. Vono  v dirigentech je něco strašně silnýho. Ne, že ovládaj stočlennej orchestr a stejně velkej sbor, to je jenom síla osobnosti. Ale že ovládaj hudbu!  Protože hudba je opravdu dokonalá, a to se dá říct vo fakt málo věcech na tomhle světě. A voni jí dostanou  pod sebe, vnutěj jí svýho ducha, takovýho, jakej chtěj voni. Stojíš ve sboru a koukáš na jeho ruce. Pohne nepatrně malíčkem - a ty musíš jít podle něj. Dejcháš, když von chce, myslíš na to, co chce von.  A s tebou dvě stovky jinejch lidí. Teď ta hudba je většinou taky dost citová - ale zase má citovej náboj takovej, jakej jí dá jeho rozhodnutí. A ty tomu musíš svoje pocity přizpůsobit. Jeho ruce tě dovedou až do vyvrcholení, když to potřebujou... No a když se pak těch rukou dotýkáš, tak se dotýkáš tý hudby, co je v nich skrytá.“

Teď jsem zase mlčela já. Tenhle extatický způsob myšlení mi šel na nervy. „Dejcháš, jak chce on!“  Zdálo se mi, že zvolila laciný způsob, jak si získávat mužskou přízeň, a že to kazí ceny. Kromě toho se mi teď zdálo skoro jisté, že měla poměr i se šéfem, jak se šuškalo. A to se mi nelíbilo. Chtěla jsem jí to aspoň trošku oplatit.

„Mně se zdá, že ty seš ráda ovládaná.“

„No to jo,“ vypálila hned a bez rozpaků. „Protože já mám ráda to slívání, tu jednotu, která jinak není možná... A taky tu zkušenost, kdy jsi jako věc, bez nutnosti rozhodovat se.“

„Aha, to je na mě dost složitý. Máš to asi ňák promyšlený, ale já tomu nerozumim. Ale - kterej dirigent to byl, ten první, jaks vo tom mluvila?“ Přece jen mě víc zajímaly skandální fakta než naivní a nesrozumitelné úvahy,  i když jsem se zároveň trochu styděla využívat tak už tak okatě Lindiny sdílné nálady.
„Na tom nesejde," odmítla už moji povrchní zvědavost. "Ale ... napsala jsem ten příběh zpětně a vyvěsila ho na net do jedný diskuze. Jestli chceš, dám ti adresu. Ale neni to žádný literární dílo. Chtěla sem se tam jenom co nejvěrnějc popsat, co jsem tehdy cítila dobrýho i špatnýho - psala jsem to, jak by to asi psalo to dítě, který jsem byla, kdyby si rozumělo. Ty pocity byly daný všim možnym, hlavně tim, co nám cpal do hlav von, takový kolektivistický koncepty a zároveň přepjatě romantický vo vyjímečnosti umění a tak. No a jasně taky hysterickej věk - dvanáct let, to je doba silnejch pocitů, ne? Všechno jde jako přes zesilovač. Dneska už snad nejsem tak přepjatá. Teda doufám. Ale některejm dětem se dá šikovnou manipulací vlejt do duší cokoliv, co se dospělejm hodí. Jemu se hodilo, abysme co nejvíc poslouchaly a zpívaly. A abysme mu byly po vůli, samozřejmě.“

Dala mi tu adresu. Mluvily jsme pak už jen o podružných věcech a já se už se zdržela dalších projevů nesouhlasu. Cítila jsem, že si to musím nejdřív promyslet. Rozloučily jsme se skoro chladně, ale já si naťukala tu adresu hned ráno druhý den v práci a četla:

Jsem holčička, ne ještě připravená na to, co teď žiju, ale zato připravená najít mimo sebe někoho, v nemž si ztělesním svůj ideál a budu ho moct zbožňovat - věřit mu - poddat se mu. Hledám to, co by mohla dvanáctiletá holka považovat za dokonalé. Kolem mě je samá nedokonalost, špína a slabost - jen jedna věc je svrchovaná, bez poskvrnky  a bez klopýtnutí zázračná, pokud se ji chopí zázračné ruce - a to je hudba. Je tu chlap, který ji ovládá a z jehož rukou plyne.

Mám zahanbující a příliš silné pocity. Nerozumím jim. Cítím hrůzu, že nebudu ve vztahu k hudbě a k Němu dostačující - pak bych byla označená  a vyvržená, řval by na mě před celým sborem, přestal by si mě navždycky vážit. Cítím pokoření, kdykoliv se přistihnu při intonačním nebo hlasovém zaváhání. Cítím, jak se má duše zdvihá do extáze, když ji Jeho ruce vedou k citově nejsilnějšímu místu ve skladbě. Cítím zářící radost, opojnou pýchu, když se přes všechno napětí a strašlivě scény zrcadlící jeho beznaděj koncert přece jen zázrakem podaří. A on nás bere vážně, nešetří chválou, dá nám najevo, jak jsme pro něj důležité. Cítím sladkou něhu, když si v takové chvíli jako jediná ze sboru uvědomím, že i z něho spadl opravdový strach, že i jemu se strašně ulevilo.

Když udělám ve zpěvu chybu, cítím se provinile. Jde přece o všechny, my všechny musíme usilovat o co nejlepší výsledek. Jsme pevně spojené, jsme parta, jsme jako rodina. Ne každý má možnost spojit se tak těsně s hudbou, ale my tenhle dar máme a musíme být vděčné a vracet to. Je to odpovědné. Jsme předurčené a povinné rozdávat krásu, přestože to někdy tolik bolí.

Cítím stud, strašný stud, když jsme spolu sami. Pokaždé mam takový strach, že se nemůžu pohnout. Předstírám, že nevím, o co jde, přestože je nad slunce jasnější, že tak slaboduchá nejsem - a ostatně, mé vzrušené tělo mě samo usvědčuje. Přesto dovolím všechno, jen abych uchovala předem ztracenou iluzi, že ničemu nerozumím, a proto se mě nic nedotklo: jsem úplně nevinná, vždyť jsem si ani nevšimla, že k něčemu došlo. Dokonce hraju bezstarostnou a nevědomou koketku. Někdy, když je to nejhorší, uvědomím si, že se tam někde v dálce, tam nahoře u své tváře, kterou mám nasazenou pro něj, usmívám. Nelidsky zbabělá svojí statečností.

Jsem vystrašená a zmatená. A on je dokonalý. Cítím strach, že mě opustí a vybere si jinou. Však vím, že nejsem jediná. Žárlím. Ostatní jeho holky  jsou lepší, hezčí, líp zpívají. Mají odvahu se mu nabízet. I já bych to dělala, kdybych necítila takovou hrůzu a strach, že mnou za to bude pohrdat. Hraju svoji roli, ale dost špatně. Jen jednou jsem byla nad věcí - ráno potom. Pozorovala jsem v jídelně, čistá, vzdálená a oblečená, jak si maže chleba medem. Můj svět byl jasně oddělený od jeho. Za oknem sněžilo. Nevyhledal mě očima, ale to mi nevadilo. Tentokrát, snad poprvé a naposledy, jsem byla zevnitř klidná. Ale za dvě hodiny to bylo pryč a já tom plavu zas.

Vystrašená, zmatená. Dokonalý.

Pak následovala diskuze, ve které se snažila protestující čtenáře přesvědčit, že sex  s tím dospělým dirigentem bylo tehdy i její rozhodnutí (k ničemu ji nenutil) a že se jí to někdy dokonce líbilo - a proto i na ní leží dílek viny, ačkoliv byla tak mladá. Viny za to, jak ji to potom sebralo, a nejen ji, i její mámu. Nedalo mi to. Zavolala jsem jí a sešly jsme se znova. Tentokrát jsme si sedly do špeluňky, jakoby se k téhle drsnější stránce problému snobská vinárna nehodila. Nechtěla jsem, aby jí prostředí pobízelo ke vzletným intelektuálním řečem, kterým stejně nerozumím, a tak nemůžu posoudit, nakolik je myslí opravdově. Mělo to ale zase tu nevýhodu, že jsem jí přes šumot okolních stolů a cinkot špinavých sklenic špatně slyšela. Štamgasti po nás nepříjemně koukali, víc po Lindě, která se oblékla svým obvyklým mondénním způsobem. Žluté vlasy si svázala do copů a vpletla do nich nápadné černé stužky. Vypily jsme toho dost, než jsem našla odvahu začít s tím, proč jsem ji pozvala.

„A co si vo něm myslíš dneska? Pořád ti přijde tak dokonalej?“

„To jo, v tom smyslu. No ale dneska je mi jasný, že morálně to je svině. Měl vědět, že to pro nás neni dobrá výchova, že tim na nás hází spoluodpovědnost za něco, čemu nerozumíme a co nám hodně škodí. Když svoje pocity neumíš pochopit, pojmenovat a dostat se nad ně, jseš v nich zavřená jako v místnosti bez dveří. Neměl to dělat. Vyrovnat se s timhle vztahem pro mě bylo hrozně těžký, a bylo by lepší, kdybych to neprožila. Manipulace je stejně špatná jako otevřený násilí, myslim. Když tě někdo zmanipuluje ke zlu, musíš se eště vyrovnat se zlem v sobě - nejen se zlem, který ti někdo udělal.“

„Takže to, že ses mu dávala, považuješ za zlo - i když jsi do něj byla zamilovaná?“

„V podstatě jo. Znáš tu písničku: It’s in your hands - it always was. Já už tehdy věděla, že morálně to neni v pořádku - už jenom to, že tim lžu rodičům a všem. A tu svoji použitelnost, poslušnost, zbabělost před jeho hodnocením pokládám taky za zlo. Tohle: že jsem nebyla dost hrdá a statečná, abych vydržela, že ho přestanu zajímat. Radši jsem dělala všechno, co chtěl, aniž bych o tom byla sama přesvědčená. Nechala jsem se od něj dobrovolně zneužít, abych ho neztratila - což znamená, že jsem se tak trochu sama zneužila, chápeš? Všechen svůj prostor, svoje práva a pocity jsem zahodila, jako bych měla žít jen pro něj. To na mě bylo špatný... Prostě to, že ten vztah s nim pro mě byl důležitější než moje svoboda a klidný svědomí. To žádnej vztah nikdy neni. Pamatuj si to, třeba to budeš někdy potřebovat.“

„A i když to teď víš, stejně pořád ty některý lidi - uctíváš?“
„Jo,“ řekla prostě. „Jsou pořád věci, který stojej za uctívání. A lidi, třeba jejich schopnosti, anebo u některejch jejich charakter. Ale musí se to dělat svobodně a postavit proti jejich zkušenost i tu svojí, i když neni dokonalá. Někdy si řikám, že kdo jednou otročil, v tom je otrok navždycky, i když teď se už chová svobodně. Ale to ponížení, ta vina proti sobě v člověku zůstane. Když mám špatný období, tak pořád eště jako bych hrozně toužila po trestu, kterej by to mohl smazat.“

"Tak přece jen neni vždycky dobrý bejt jako pasivní věc bez povinnosti rozhodovat se."

"No, vždycky ne. Ale někdy jo. Neumim to říct líp. Je rozdíl, když se zbavíš svobody ze strachu a když to uděláš z vnitřní potřeby. To první je zahanbující, ale to druhý ne."

Odmlčely jsem se, protože zmlkly i všechny stoly kolem nás. Do hospody přišlo asi třináctiletý děvče v teplákách. Šlo rovnou k jednomu ze stolů a něco tam říkalo jednomu z chlapů. Vypadala tak sveřepě a odmítavě, že si každý mohl domyslet, o co jde - malá holka přišla pro tátu, ať jde domů. Jenže tatíkovi se zřejmě nechtělo a scéna se protahovala. Jeden z opilců vstal a s hranou bodrostí objal dívenku kolem ramen - ale tak, aby ji mohl zároveň rukou hladit po zadku.   „Tys ale vyrostla!“ huhlal opile a celý stůl se pitomě rozchechtal. V tu chvíli se ale holka vzepřela a ruku si z ramen vztekle shodila. „Ty seš pěkná divoška, ha ha ha,“ hulákal chlap a šklebil se, jakože se dobře baví. Neviděly jsme, co se stalo dál, ale v příštím okamžiku bylo slyšet cinkot rozbíjejícího se skla. Vlezlý muž seděl zkoprněle na židli a nevypadal vůbec dobře. Otec vstal a hledal po kapsách peníze, aby mohl zaplatit.

Podívala jsem se na Lindu. Zasněně se usmívala a s obdivem koukala přímo na malou dívku. Nadechla jsem se a řekla jsem rychle:

„Hele, můžu tenhle náš rozhovor a ten tvůj text spojit a kdyžtak je taky pověsit na net? Já myslim, že by to mohlo někoho zaujmout. Mě to teda zajímá dost, málo těmhle věcem rozumim. Mám pocit, že se v něčem pleteš, jakoby ses chytla do ňáký pasti - promiň. Ale zároveň v tom fakt nemám vůbec jasno.“ Lindě se nějak podařilo dostat mě tím vyprávěním aspoň na chvíli na svou strenu.

„Jasně. Ale nedělej z toho žádnou literaturu, je to jenom můj život. Nic si z toho nedělej, že tomu úplně nerozumíš. Já vo tom přemejšlim deset let skoro pořád a taky mi to neni jasný. Třeba jsem fakt v něčem mimo. Prostě se snažim žít blízko toho, co mě přesahuje, ale zároveň žít už čestně, i když co to vlastně znamená, objevuju až za pochodu. To nikdy neskončí.“