(Mrtvý soused)
Ten den se mi nelíbil. Lidé se chovali, jakoby pracovali a měli rodiny. Zavřel jsem oči a napadaly mě básně. Napadaly… Bolelo to, jako když soused umírá. Nevěděl jsem, jestli ty básně mám psát nebo prožívat. Padla na mě stěna, pak i strop. Usnul jsem. Mám příliš tvárný byt, abych se do něj vešel.
Někdo zhasnul a byl jsem to já.
(Nemocný)
Otevřel jsem oči až v noci. Bylo mi divné, že ještě svítí slunce, ale byla přeci noc a slunce beztak svítí stále…
„Ó, byl den jako báseň!“ Všichni básníci se svými sbírkami vykvetli na malém poli. Povídali jsme si o měsíci. Prý ho nikdy neviděli. V noci spí. Ó, byl den jako báseň, ale musel skončit a muselo se posekat pole, abych mohl plakat, aby byla báseň krásnější.
Na poli zbyly jen cáry slov o měsíci.
(Tušení)
Chtěl jsem vědět, co je za tím kopcem. Tak jsem si to vymyslel… vzhledem k okolí, které znám. Tak jsem si to vymyslel a přitom zůstal ve svém pokoji. Moje fantazie je krásnější než všechna realita… už proto, že to nemůžu ověřit.
Jsem totiž stále ve svém pokoji.
A asi už víte, že mám rád svůj pokoj.
Můj pokoj maluje stíny na zeď a když chce, je kulatý a otočí se.
Asi už víte, jak moc se dá nenávidět pokoj.
(Realita)
Zdál se mi sen o mé básni. Byl jsem v ní, přímo uprostřed a kolem. Rozpuštěn. A všechno cítil a vnímal a znal. A když se nad tím tak zamýšlím, ten sen se mi nikdy nezdál.
(Závěr básně)
Zmuchlal jsem si život do papíru a ten papír teď spálím. Je to jen můj život a mě těší, že v poesii vždycky vyhraju…
Umřel jsem, v básních se umírat musí a já to vždycky tak chtěl.
|