Nenapadá mě žádný vhodný úvod. Přiznám se, že původně jsem tu neměla mít prázdné místo, ale kritické ohlasy mě přesvědčily raději to vše smazat a nechat příběh, aby vše převyprávěl sám.
Všechno začalo přibližně před dvěma lety. Tehdy bylo Ivaně, tímto jménem budeme naši hrdinku oslovovat, sedmnáct let. Seděla tu stejně jako dnes. Jen vlasy měla tmavší a myšlenky v hlavě, ty byly naprosto rozdílné. Tehdy snila o lásce, kterou v ní probudí vyvolený princ. Samozřejmě, že přijede na bílém koni a v ruce bude držet meč, kterým skolil zlého draka… Máte pravdu! Snila si svou pohádku, a ačkoliv by se dalo říct, že v jejím věku už měla mít jiné představy, tak ona po ničem jiném netoužila. No, možná, že ten princ mohl být bez koně a meče, ale přijít měl určitě. A zachránit ji měl také, i když třeba ne přímo před zlým drakem, ale jen před jí samotnou. Před samotou, která ji obklopovala!
Ivana v té chvíli ještě netušila, že se brzy stane něco co ji naprosto změní!
Z přemýšlení ji najednou vyrušilo pípání mobilu. Na displeji se objevilo oznámení o nové SMS. Několikrát zmáčkla tlačítko, zpráva se otevřela a oznámila ji, že odesílatelem je Romana. To byla její nejlepší kamarádka. Znaly se sice jen něco přes půl roku, ale o to bylo jejich přátelství silnější.
Romana ji zvala na dnešní koncert, který se měl konat v místním kulturáku. Ivana nemusela dlouho přemýšlet a hned souhlasně odpověděla. Dovolené rodičů ani nemusela žádat. Věděla, že jsou prázdniny a oni nebudou mít nic proti.
Vidina večera s kamarádkou a její oblíbenou místní kapelou ji hned zvedla náladu. Otevřela šatník a začala přemýšlet co si vezme na sebe. Nakonec se rozhodla pro poměrně krátkou džínovou sukni a k tomu zvolila nové růžové tričko. Nedalo se říct, že by při pohledu do zrcadla byla nějak zvlášť spokojená: „Takových deset kilo a bude to vypadat dobře!“ pronesla ke svému obrazu v zrcadle a smutně vzdychla.
Věděla, že se svými kily na víc už teď nic neudělá a tak ještě přemázla obličej několika líčidly, popadla kabelku, rozloučila se s rodiči a zabouchla za sebou dveřmi. Cestou vyzvedla Romanu a vyrazily.
Romča byla o dost zkušenější než Ivana a na rozdíl od ni měla i chlapce, který jí byl většinou vždy nablízku. Když se však konaly tyhle jejich „noční tahy“ tak vždy chodívaly sami, aby Romaně přítel nevadil při zábavě, které nebývalo málo!
Před kulturákem byl jako vždy frmol. Bylo tu plno vrstevníků čekajících na kamarády či milence. Někteří dokonce v ruce nervózně muchlali vstupenku. Naše dvě dívky, ale bez přemýšlení zamířily rovnou do sálu.
Dlouho se rozhlížely než se rozhodly, kde se posadí, protože jejich oblíbené místo zabírala nějaká prapodivná partička. Nakonec tedy zvolily stůl, který jim dovoloval sledovat celý frmol v sálu. Z reproduktorů se už hrnula musika. Zatím jen reprodukovaná, ale ani ne za půl hodinky měla začít hrát první z kapel. To však nebyla skupina, kvůli které se sem Ivana tak těšila. Jejím favoritem totiž bylo „Víno zadara“. Vlastně se jí ani nelíbili kvůli hudbě, co hráli, ale kvůli kytaristovi, který byl podle Ivany naprostým ideálem!
„Podívej!“ šťouchla Romana do Ivany a ukázala směrem k výčepu, kde si už jmenovaný kytarista zrovna kupoval pivo. Ivča jen obdivně vzdechla a navrhla, že by si taky mohli dojít koupit něco k pití. Romana souhlasila, i když jí bylo úplně jasné odkud vítr vane..
„Jednu dvojku bílého.“ Řekla muži za barem a zaplatila za podávanou skleničku.
„Ahoj, co ty tady?“ dolehlo k ní najednou ze strany. Když se podíval kdo na ni vlastně mluví málem nadšením nadskočila – byl to vážně ON!
„Je Honzo, to jsi ty?“ usmál se na ni. A usmál se tak krásně, že si musela připomenout, že není volný.
„Přišly jste na koncert?“
„Samozřejmě, nenechám si přece strejdu ujít!“ řekla a taky se usmála. Tohle pro ni bylo hodně výhodné. Její strýček totiž před časem začal v kapele hrál na bubny, takže měla výmluvu proč nechybí na žádném jejich koncertu.
„To je fakt, ale náhodou mu to fakt docela jde! Tak zatím čau!“
Řekl a ještě před odchodem pozdravil Romanu, která se právě vracela se dvěma zelenými v ruce. Jednu hned podala Ivaně a zeptala se na průběh jejich rozhovoru.
„Zeptal se, co tu dělám a řekl, že strejda hraje hezky. Jinak nic!“ odpověděla zklamaně a obě naráz do sebe obrátily zelenou tekutinu, kterou obsahovaly malé skleničky.
|