|
| |
 |
|  |
"Ne! To nemůžete sahibe!". Ahmed skoro vykřikl. Bylo strašné vedro, led v skleničce tál a já pozoroval svého průvodce, jak se nervózně potí. Kroutil se v proutěné lenošce jako had, ale hrst zohýbaných bankovek v kapse jeho burnusu a nevyslovený příslib dalších ho držely v mé společnosti pevněji, než hlavní kotva Queen Mary v přístavu.
"Tam doopravdy nemůžete! To nejsou Zuábové nebo Zuávové. Ti se nespokojí jen s tím, že vás sní...!"
Neměl jsem chuť ho dál poslouchat. Byl jsem na konci své cesty. V malém africkém městečku nedaleko Samilova mysu. V díře tak bezvýznamné, že neměla ani jméno.
A přesto tahle bezvýznamná díra byla cílem mého dlouholetého úsilí. Byla prvním krokem k dosažení mého vysněného cíle. Byl jsem pevně odhodlán popsat jeden z posledních, civilizací doposud nezmapovaných kmenů, mýtický kmen Totemimoidů.
"Pane...", Ahmed naposledy prosebně zakňoural.
Protáhl jsem se rozkošnicky v křesle a znalecky potáhl z doutníku. Zítra vyrazíme.
Buš v ranním svítání je nádherná. Jako po milování se probouzející žena. Ale byla mi ukradená. Bylo dusno, dřely mne spodky a má pětadvacetiranná Henryovka mne s neurvalou pravidelností tloukla do boku. To jen Ahmed, udobřený dalším svazkem potrhaných bankovek, poskakoval antilopím krokem výsměšně pár metrů přede mnou. Obzorem se mihla žirafí silueta, ta rozpačitá biletářka přebíhající přes jeviště, a jakoby na její povel spustil čerstvě probuzený, neviditelný orchestr složený z tisíců zvířecích hlasů. Rozezněl své nenápadné a rozverné brumendo, mnohovrstevnou symfonii přírodního živlu, která mi vždy tolik připomínala...................................
A tak to šlo celé dny.
Mohl bych psát ještě celé hodiny o magických dnech strávených na dlouhé cestě buší. Ale kdo by se dnes unavoval s čtením zápisků delších než dvě stránky? Rozvleklost je poznávacím znamením netalentovaných prozaiků, stejně jako syfilis pro básníky!
A tak to šlo celé dny. Až do pátku. Tehdy jsem hlavní své Henryovky rozhrnul roští a uviděl, že Ahmed zmizel. Ale to jsem zjistil až později. Nejprve jsem uviděl vesnici! Došlo mi, že jsem to dokázal!!
Uprostřed vesnice se tyčil obrovský dřevěný Totem a neklamná parafráze indiánské motiviky na jeho těle, zcela nesmyslná na tomto kontinentu, dokazovala, že se nemýlím. Ale má radost z objevu byla předčasná.
Ve vesnici nebylo živé duše.
Prošel jsem ji od horního konce na dolní a zpět a nenašel jsem nic, co bych mohl naložit do lihu, vypreparovat či alespoň vylisovat a usušit pod dotěrným sluncem. Nic, čím bych mohl doložit svůj epochální objev!! Zklamán marným hledáním a znaven sluncem, jsem se rozhodl pro krátký odpočinek v jedné z chatrčí.
Když jsem se probudil byla už tma. Ale nemusel jsem si dělat těžkou hlavu s tím, že jsem včas nevstal. Už jsem stál. Připoutaný k Totemu.
V zásadě nemám tyhle primitivní falické symboly rád, iritují mne i v muzejních sbírkách, a musím přiznat, že jsem neměl v tu chvíli pocit, že nynější praktická zkušenost můj negativní náhled na ně v budoucnosti nějak změní. Nebyl ale čas na intelektuální rozjímání. V tropické tmě prozářené zpěvem cikád a několika silnými ohni se kolem mne shlukoval dav.
"Kdo to je?" Ozvala se zezadu otázka bez odpovědi.
"Řekni uživatelské jméno a vstupní heslo!".
"Ccoo?".
"Kurňa, svoje jméno neandrtálče! Já jsem třeba Šamanskej, abys neměl pocit, že sme tady nezdvořilý."K hlasu se ze stínu vyloupla postava. Všiml jsem si kolem krku divoce nasazeného kněžského kolárku. Oblil mne zvířecí strach, nechtěl jsem ani domyslet, co se stalo s jeho původním majitelem.
"Petr ...", zadrhl jsem.
"Který?", vyštěkl přísně.
"...Pěkný."
"Neznám. Jsi zaregistrovaný?"
"Ano!" Nadšeně jsem kývl."V myslivecké jednotě."
"Tak co s ním?" Šamanskej se teatrálně obrátil k davu.
"A co ho postavit k mučednickému kůlu!". Ozval se dívčí hlas. Zahlédl jsem jen lesknoucí se kalhoty z hadí kůže. Kristepane.
" A pak ho Marjánko sníme s hranolkama, ne?...I když...přivázanej už je ."Zabručel si pro sebe.
"No, nevím, na tohle není Totem stavěný..."
" Ale Dušane. Jen jste to v redakci ještě nikdy nezkusili," Marjánka to nechtěla vzdát. "Každý by mohl zkusit jeden způsob mučení a další by na něj museli tvořivě navázat. Takový on-line. Dal by se s tím krátit čas při Pokecu."
"ŹE BY JSI HO UTRáPIL SVÝMI DÍLY, JIKO?" Přilétl zboku šťouravý hlas. Podíval jsem se tím směrem. Šklebila se na mne maska maniakálního klauna. Bude asi ve skutečnosti citlivý, napadlo mne...
"No jo, André.."
...nebo doopravdy šílený!!!
"Hej, boy. Vubec se jich neboj! Tihleti mizerní amateurs, kteří nedovedou ocenit skutecni dílo, co nemaj koule, nesvedou ani poradny violence and torture. Muj zen mister mne ukazal, jak ma takova bad vec vypadat. Umím dobrej work,...ale na tyhle stupid amatéry, jen hazu shit. ... "
"AAA, NÁŚ MILY PAVOUČEK SE ZASE OZVAL.! UŹ JSI NáM MOC CHYBěL...."
"Na tebe já..."
Rozhořčený spor na chvíli upoutal pozornost ostatních. Mou situaci, ale neřešil.
"Mno, já fakt nevím," ten s kolárkem se podrbal na hlavě. " Jestli někdo nemá lepší nápad, tak asi zůstanem u toho mučení. Co ty na to Buicku, kámo?"
" Hele, vetřelče! Jak je správný akuzativ od osobního zájmena - já?" Zpod kapuce se ozval zvědavý hlas.
Otázka mne zaskočila. Proboha, na objevitelské expedice si obvykle nevozím Trávníčkův Slovník spisovné češtiny!
Zkusil jsem to."Mně?"
"Hmm, tak to jsem taky pro mučení."
"Já bych mu dala možná ještě šanci." Ozval se tichý hlas. Zněl jakoby jeho majitelka byla šťastná, jen když prší.
" Každý z nás je přeci tady, protože něco umí a chce se o to s ostatními podělit. Třeba taky něco umí."
Temnota vydala souhlasné zabručení.
"Tak co umíš?"
"Střílet. Říkají, že střílím jedna báseň." Pochlubil jsem se, ale moc to nezabralo.
" A něco jiného neumíš? Neskládáš poezii? Ne? Tak nám řekni aspoň nějakou básničku."
"Básničku?!" Zoufale jsem zasténal. No dobrá, co mi zbývá... Bylo to k vzteku, čím víc jsem se snažil vzpomenout, tím víc v mé paměti rostla černá díra. Bez paměti by se žilo lépe. Pchá, teď je mi Bondy prd platný. Nakonec jsem si přeci jen vzpomněl.
"Slibuji dnes předevšemi
jako jiskra jasná,
že budu žít pro svou zemi,
aby byla šťastná...."
Rozpačité ticho mi bylo odpovědí.
"Ale prózu jsi někdy zkoušel psát, že?"Snažila se mi pomoci.
"Ne", přiznal jsem popravdě. Bylo mi do breku. Tak rád bych se zalíbil. A pak jsem dostal ten spásný nápad.
"Ale nedělá mi problém udělat si názor na cokoliv. Mohl bych se věnovat literární kritice!!" No co, šlo mi o život.
Šum ustal. Vycítil jsem naději.
Ale jen na vtěřinu.
" Kašli na něj Lucie! Kritiky se mu zachtělo. Fuj! Posmívat se a rozdávat šklebivé smajlíky. Bijte ho!"
"Mučit" Přidal se další.
"Jasně!", spustili všichni. "Mučit, mučit, mučit..."
"Kritik hanba!"
Cítil jsem, že se blíží konec...
----------------------------YOU HAVE BEEN DISCONNECTED!--------------------------------------------------
"Sahibe tiše, to jsem já Ahmed. Odvážu vás." Probral mne opatrný hlas z mrákot.
"Měl jste velké štěstí, ale když já vás varoval, tak neposlouchal. Zachránil vás Telecom. Zdejší dobrý velký Démon. Přerušil spojení. Bude trvat, než se vrátí."
Ve spěchu jsme vyrazili pryč z proklatého sídla podivného kmene, když nám náhle zastoupila cestu drobná dětská postava. Před sebou držela pootevřenou skříňku. Trochu se přitom rozplývala, jako by byla utkaná z lední páry. Připomínala mi postavu z jedné hry....ano! Sirael!
"Nemůžete odejít a nevzít si ode mne dárek!", rozkázala.
"Raději bych svoji zatracenou ztracenou Henryovku", zabručel jsem.
Ale mám děti rád, tak co bych ji neudělal radost. Hmátl jsem dovnitř, popadl první věc a rovnou ji strčil Ahmedovi. Usmála se na nás a ustoupila z cesty.
"A jak se vlastně jmenuješ, holčičko?", zavolal jsem na rozloučenou.
"Pandora".
"Pandora", zopakovala jakobych snad nerozumněl.
Byli jsme už daleko za vesnicí, bezpečně skryti divokou noční buší, ale setkání s podivnou bytůstkou mi stále vrtalo hlavou.
"Tam jsou vážně divní. Jak ji jen mohli dát tak divné jméno. Zní jak z Z řeckých báji od Eduarda Petišky. Vždyť se jí budou ve škole smát!! Pandora!" Zavrtěl jsem hlavou. Myslíš Ahmede, že nám z té svojí skříňky dala na cestu naději nebo šílenství?" zažertoval jsem.
"Já nevím sahibe, co jste mi to od ní dal!" Usmál se zeširoka a podíval se na mě. Nájednou jsem si všiml v jeho pohledu něčeho nového. Už to nebyl věrný psí pohled služebníka. Takto se milenec dívá na milenku, nebo řezník na kus masa. Zastavil se, zlehka se dotknul kinžálu a řekl:
"Ahmed má hlad, sahibe!"
|
|
|
