Je to už rok co se to stalo… A ty to víš… No vlastně ne, nikdo nic neví, a právě proto to píšu. Myslím, že mi bude lépe, když to po tom roce řeknu aspoň takhle.

   Asi vážně nevíš o čem mluvím viď? Se nedivím. Když to přibližně přisuzuji roku tak je to blbost. Protože to určitě bylo dřív. Ano mnohem dřív. Asi tak dva roky tomu už jsou. Ano jsou to dva roky.

   Dobrá dobrá, už ti to řeknu, ale všechno po pořádku.

   Dost dobře, ještě teď si to pamatuji, jako by to bylo včera, štvalo mě všechno kolem mě. Kluci, kteří se mi smáli, a posmívali se mi za to, že jsem čarodějnice. Ano bylo to tak, jenže oni to všechno překroutily. A zvlášť Kuba. Ten si prostě nedal pokoj. Stále otravoval. Otravoval vždy, když jsem ho potkala, kdykoliv mě viděl řval klidně i přes celé koupaliště: "Hej čarodějko, copak už jsi někoho zaklela v žížalu!" mnohokrát jsem se na něj naštvala a chtěla ho zmlátit. Potom jsem zase mnohokrát dělala, že ho neslyším. Ale všechno se mi v hlavě ukládalo a sčítalo. Tížilo mě to, vadilo, ubližovalo mi to, přestávala jsem mít sílu s kýmkoliv bojovat, protože ono už to nakonec dělali všichni, a ne jenom on. A tehdy mi přeskočilo. Udělalo to v mé hlavě cvak a já už nevěděla kde jsem ani co dělám. Nepamatuji si skoro nic. Jenom to, že jsem byla ten den sama doma, mamka někam jela a otec byl v práci.

   Bylo ráno a já už pár dní čekala na tenhle den. Celé ty dny jsem byla divná, jakoby v mlze. Jakoby všechno kolem mě bylo hrozně dál než bylo, jakoby celé míle a já nevěděla nic. Prostě jsem měla v hlavě vymeteno.

   A to ráno jsem to musela udělat. Byla jsem si jistá, že to tak musí být. Jinak to nešlo. Sáhla jsem po svém noži, co mi otec koupil na hřiby, a já začala jet přes zápěstí. Netušila jsem vůbec nic. Ani jsem si nevšimla, že je teprve sedm ráno. Prostě jsem byla v koupelně a nožem jsem řezala po zápěstí. Ne jak se má po žíle. Ale zleva do prava. Potom jsem omdlela a já už si nic nepamatovala. Ležela jsem tam a z ruky mi vytékala krev.

    Když jsem znovu otevřela oči, bylo dvanáct. Všechno se semnou točilo a všechno bylo rozmazané. Bolela mě hlava a z ruky mi už netekla krev. Byla jsem slabá ztratila jsem moc krve, ležela jsem v kaluži krve a vůbec jsem netušila, jak jsem mohla ztratit tolik krve a přežít.

   Pyžamo jsem měla nasáklé krví. Musela jsem ho schovat pod postel a na sebe jsem si oblékla dlouhé triko z předešlého dne. Neměla jsem sice moc síly, ale měla jsem dost rozumu, abych věděla jakou reakci to udělá na otci, který přijde v jednu na oběd a uvidí krev v koupelně, na zemi. Vzala jsem ještě to pyžamo a vytřela jsem s ním krev na kachličkách. Stejně to pyžamo budu muset vyhodit a kdyby byl nějaký hadr od krve vše by bylo stejné jakoby byla krev na zemi a tak jsem to musela uklidit pyžamem.

   Bylo pár minut před jednou, když jsem skončila s úklidem. Schovala jsem pyžamo pod postel a lehla si do postele. Usnula jsem hned a nabírala energii. Otec mě nebudil snad ani nevěděl, že jsem doma.

   Znova jsem se probudila až v šest a to nikdo nebyl doma. Měla jsem mnohem víc síly. Byla jsem bledá a neměla jsem skoro žádnou krev v sobě, ale žila jsem. Překvapilo mě, když jsem se mrkla na svoje zápěstí, že mám velice malý strup, na to kolik krve z něj vyteklo. Vyhrabala jsem se na nohy, oblékla jsem se, vytáhla z pod postele pyžamo. Šla ho ven vyhodit. Dalo mi to hodně práce, protože jsem neměla dost síly v nohách, navíc jsem ho musela schovat, ale jak? Je léto a asi velice těžko ho budu schovávat pod bundou. A tak jsem si vzala lehčí mikinu, která má číslo XXL. Libuji si ve volnějších věcech a teď jsem to musela ocenit.  Vyhodila jsem pyžamo do popelnice a vrátila se co nejrychleji zpátky domů. Neměla jsem zapotřebí, aby mě někdo viděl v takovémhle stavu.

   Když máma přijela domů byla už tma a já spala. Druhého dne ráno jsem se ze všeho hrozila. Když jsem si podřezala žíly, netušila jsem, že se to může zvrtnout a nevyjít mi to. Ale když jsem procházela ráno kolem zrcadla nebyla jsem tak bledá jak ten den předtím. Mamka nic nepoznala. Nosila jsem delší rukávy, a nikdo nic nepoznal a tím se taky nikdy nevyptával. 

   Začínaly prázdniny a tím pádem příšerný vedra, no a co já jsem měla dělat? Nemohla jsem nosit dlouhý rukáv. A zrovna, jako na zavolanou, jsem uviděla reklamu na Bravo a co tam nebylo. Potítko na ruku. Hned jsem si ho letěla koupit. A o starost jsem měla hned vystaráno.

   Celé léto jsem měla mindráky, že na to někdo nějak přijde, i když jsem si dávala pozor na své levé zápěstí. Ale přesto tu byl ten strach. Strach a nic jiného než strach.

   Uběhly prázdniny, a když jsem po dvou měsících konečně sundala potítko nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Celé léto jsem se bála ho sundat i na noc. A teď jsem nemohla uvěřit. Strup zmizel, ale co bylo hlavní, nikdy nebyla žádná jizva. Mohla jsem zase v klidu žít.

   A teď vím, že za všechno z tohohle můžu děkovat jedině Bohu. Protože je přísloví: "Sama sis život nedala, taky si ho sama vzít nemůžeš." A Bůh mi ho nechal. Ještě nedovolil, abych umřela, ještě život, zde na zemi, mi neskončil a zřejmě bude zajímavý, když mi ho nechal. A i když na Boha nevěřím, tak kdykoliv si na tohle vzpomenu, pokřižuji se a poděkuji mu, že mě nechal žít. Protože teď lituji toho co jsem chtěla udělat, a asi měl Bůh důvod k tomu, když mě nechal žít. Ale jedno vím určitě už to nikdy neudělám znova, protože když jsem to přežila jednou, tak k tomu měl bůh důvod a já nemám právo si ho brát znova. Nemám a nikdy ho mít nebudu…