“Tak vystupujem, mladej!“
Chlapík v modré košili se nade mnou rozkročí a vrazí si pěsti do pasu.
„No, já jedu až na konečnou.“
„Tak to je ta správná chvíle, kdy vystoupit, mladej.“
„Já měl pocit, že jezdíte až na nádraží...“
„Tak to si měl špatnej pocit, mladej.“
„Přestaňte mi říkat mladej. Odjakživa jezdím tímhle autobusem až na nádra...“
„Já...,“ zapíchne si ukazovák do prsou, „já odjakživa končím v týhle zastávce, tak si vystup, jasný ?!“
„Zavolám si na Dopravní podnik a...“
Pomalu se zvedám. Chlápek se ani nehne, jen jeho hlava klesne kamsi pod mou bradu.
„Zavolej si kam chceš, mladej, ale už koukej vypadnout !“
Chapík zrudne, až se mu pleš zaleskne v matném světle zanešeného stropního světla.
Vyskočím z autobusu a těsně za mnou se zlověstným zasyčením zaklapnou dveře. Rozhlédnu se...
„Blbec,“ ulevím si a vykročím k domovu. Je zima až z toho pálí na plicích. Zarazím ruce hluboko do
kapes a bradu schovám v límci bundy. Jdu ztichlou ulicí. Snažím se neuklouznout na zmrzlých kalužích
a kličkuju mezi nimi. Když procházím kolem oblíbené hospody, zaslechnu vábivý hluk zevnitř. Hlasy
štamgastů se mísí s pravidelným odříkáváním unylého hlasu z prastarého televizoru.
Vejdu do zaplivaného výčepu. Z rohu na mě houkne hrací automat a laškovně se rozbliká. Mávnu na
výčepního...
„Zdravim, šéfe !“
Sjede mě pohledem.
„Tak co to bude, mladej?“
„Jako vždycky, šéfe, jako vždycky...“
„Tak hele, mladej, já mám dost práce, vysyp co si dáš, někam si sedni a nezacláněj.“
Nejde mi do hlavy, co mu přelétlo přes nos. Občas si tu dám něco malého na zub a dvě tři dvanáctky
a on dělá, jako bych tu byl poprvé. Zírá na mě přes výčep s tázavě zdviženým obočím a otírá si ruce
do špinavé utěrky.
„Dejte mi jedno.“
„Tak týhle řeči už rozumim...někam si sedni, mladej, Máňa ti to donese.“
„Dám si ho tady, na stojáka.“
„Jak je libo, tumáš...ale nepřekážej, Máňa tady potřebuje mít místo.“
„Vy si mě vážně nepamatujete...?“
„Mmmmne...myslim, že ne...proč ?“
„Ne...jen tak.“
Dopiju podchlazenou dvanáctku. Studeně tlačí v žaludku. Zaplatím a odcházím. Dveře za mnou
ukousnou už tak tenoulinký ocásek opilého tepla.
...
„Sakra, co zas...“
Zvednu klíče proti blikající lampě, abych rozpoznal klíč od domovního vchodu. Najdu ten správný a...
„No to snad...“
Vrátím se zpátky na hlavní. Nojo, spletl jsem se o jednu řadu. To je divné, to se mi ještě nikdy nestalo.
Jdu tedy ke správnému vchodu. Tentokrát klíč pasuje. Oddechnu si. Starý dům zívne do noci. Dveře
si vrzavě postěžují na třeskutou zimu a zaklapnou.
Probírám se poštou. Samé letáky...nojo, jako vždy. Pak jedna obálka. Mrknu na adresu. Blbci, zase
spletli schránku. Postavím obálku na vršek řady schránek a letáky odhodím do lepenkové krabice v
rohu za dveřmi.
Vystoupám pomalu po schodech ke dveřím bytu. Nemohu se zbavit podivného pocitu, když zasunuju
klíč do zámku. Pak odemknu. Zevnitř je cítit vůně koupelové pěny. Vejdu.
„Miláčku...?“
„Ano, lásko...?
„Jsem doma !“
„Ano, lásko, já jsem ve vaně...“
Překřikujeme se přes hluk tekoucí vody. Zuju se a pověsím bundu na věšák.
„Ty jsi nastydlá ?“
„Ne, proč ?“
„Ale, jen se mi zdálo...“
„Pojď ke mě, miláčku, bylo mi doma tak smutno.“
„Hned jsem u tebe, jen se převlíknu, ano? “
„Tak honem, už čekáme...“
Ty ďáblice ! Musím se smát. Rychle se svléknu do trika a trenek a vklouznu do vlhka teplých útrob
koupelny. Vana je prázdná.
„Kde...?“
Pak se z nadýchané pěnové duchny vynoří hlava. Protře si oči a usměje se na mě.
„Miláčku...!“
„Kdo...co...co tady děláte...“
Zírám na ní jako na zjevení, neschopen vypravit ze sebe celistvou větu. Postaví se s údivem v očích.
Pěna jí stéká po bříšku na opálená stehna. Pak se šibalsky zašklebí.
„Ty ďáble...“
„Co...co...?“
„Zbožňuju ty tvoje hry, seš ďábel...!“
„Co...co...?“
„Pojďte, vezměte si mě, jsem vaše...celá...aaach !“
Popadne mou ruku a vrazí si jí do klína. Druhou rukou mi zajede do trenek.
„Á, pán už je také připravený...tak můžeme jít na věc...“
Stále drží můj penis v dlani a opře se o stěnu zády ke mě. Zaúpím a...
...
Je půlnoc. Ležím v posteli neschopen jediného pohybu. Dívka vedle mě konečně pravidelně oddychuje.
Opatrně se otočím na bok a zavřu oči. V hlavě mi třeští myriády otázek. Jsem ale příliš unavený, než
abych přemýšlel.
Opatrně vylezu z postele a dojdu si na záchod. V koupelně si pak dám sprchu. Radši zavřu dveře,
abych ji nevzbudil. Otřu se dosucha a po špičkách dojdu zpět do ložnice. Tvrdě spí s hlavou zabořenou
do polštáře. Je hezká. Vůbec ničemu nerozumím. Kde je Mia ? Kdo je ta dívka ? Přistoupím k oknu.
Venku unaveně blikají lampy. Vítr šlehá zmrzlý sníh. Topoly u silnice se rozvážně kymácejí. Zívnu. Jsem
hrozně unavený. Vlezu si pod zahřátou deku a přikryju se až ke krku. Cítím teplo jejího nahého těla.
Přitisknu se k ní a lehce ji políbím na bradavku. Bolestivě mě to vzruší. Otočím se tedy na druhý bok a
nechám zaplašit všechny ty otázky ještě zmatenějšími sny.
...
Probudím se a opatrně rozlepím ospalé oči. Rachot z kuchyně a vůně smažených vajíček mě uklidní.
Doklopýtám do koupelny a spláchnu ze sebe zbytky spánku. Z kuchyně tiše vyhrává rádio a dívčí hlas
prozpěvuje známou melodii.
„Mio...?“
„Ano...?“
Oddechnu si, když ji slyším. V tu chvíli bych ji láskou snad umačkal.
„Tys zase vyváděl...hádej v kolik jsi přišel ?“
„Tak v sedm ?“
„No to tak, možná ráno...přišels ve čtyři v noci, zase jsi usnul ve dveřích, probudila mě zima.“
„To není mož...“
„Měl by ses stydět. Táhla jsem tě jak pytel brambor...tlusťochu...“
„Cooo, jakej tlusťochu...já ti dám tlusťocha...podívej na svý břicho...“
Zajedu jí rukou pod triko a poplácám ji lehce po bříšku. Pak se k ní přitisknu, jednou rukou učešu chmýří
jejího klína a druhou zdolám vrcholky jejích ňader.
"Mhmm...ty ďáble..." |