Na obloze červánky,
slunce se smutně loudá,
máš na bříškách prstů varhánky
a stále se vodou brouzdáš.
Obláčky páry - vzdechu tvých,
lehce se vznáší nad řekou,
a pramínky vlasů slepených,
zakrýt se snaží krásu tvou.
Oblohu šeď teď zakryla,
přináší chladno a déšť,
pod prvními kapkami jses zachvěla,
pak zjistil jsem, že plakat chceš.
Kapičky deště, po tvých rtech ještě,
na tvá ňadra stékají,
vášeň to postrádá, ta pravzláštní nálada,
láskou se dávno netajím.
Jezírka z kaluží,
lodičky z kůry,
krátce se vracíš do dětství,
nahá a spoutaná,
jen studený vítr ví,
že životu splácíš své dluhy.
Ospalá a unavená,
vzpomínky své opouštíš,
hlavu spouštíš na kolena,
zvuk hromu v dálce neslyšíš,
a přece je tak blízko.
Za svitu měsíce,
s pohledem zastřeným,
a hvězd je na tísíce,
každá z nich hledá stín,
který dnes si v sobě našla.
Tomáš Leidl
|