Polykačka ohně    Když jsem přišla domu, byl už večer. Z vedlejšího pokoje doléhal do kuchyně hluk a rozčílení. Měla zase plnou hlavu zmatku a vzteku. Křičela a ten burácející divadelní hlas duněl přes všechny stěny. Odešla jsem ven na zahradu. Odněkud přicházely vzdálené útržky toho bláznivého představení. Rdousily jí vzpomínky, zmařená kariéra, přetržené zdraví, fatální labyrint ve vlastní hlavě. Před tím hlasem se nedalo nikam schovat. Viděla jsem se jako čtyřletou, jak běhám dokola u dědy v pracovně a tancuju u krbu na Bernsteinovu Ameriku…  Potřebovala jsem utéct. V kuchyni pokuřoval táta a nechápal nic. Máma se v rámci jakési vlastní psychické hygieny rozhodla přerušit s ní styky a dům se tak dělil na dva různé světy matky a dcery. Děda jí neutíká. Je uzamčenej a neotevírá se ani nám. Má výraz uschlé břízy. Nemá cenu se ho dotýkat a vyjadřovat soucit. Má svůj vlastní úkryt. Zvláštní, jak vytrvale dokáže člověk balancovat na hrotu nože a ani jednou se nepodívat pod sebe. Obdivuju tu výdrž, to napřímení po každé kapitulaci, tu nekonečnou trpělivost…“No, je to choroba. Co naděláme…“ Na zahradě se utvářela nepříjemná ozvěna a jejím slovům propůjčovala sílu a barvu tisíce variací. Zívala jsem z nedostatku nadechnutí, pila jsem litry vody, abych se zabavila polykáním, odříkávala si citát z Třetího stážníka od Flanna O´Briena, abych udržela rovnováhu…“Vše má smysl, vše souvisí“… Šla jsem na terasu. Zdálo se mi, že po stěnách našeho domu pobíhají stíny. Démoni, co jí zase ovládli hlavu. Přála jsem si, aby to už skončilo, aby už zase bylo ticho. Scházela jsem dolů po schodech do obýváku. V koupelně tekla ve všech umyvadlech voda a přetejkala na podlahu. Asi chtěla prát, ale myšlenka na praní jí opustila s návalem nových bohémských nápadů, zmizela s přílivem nových myšlenek, které stejně, jako ty předchozí, prchnou někde hluboko v návalu zlosti, až to přijde. V jejích pokojích se svítilo. V záchvatu tvořivosti ztratily obě tyto místnosti přehlednost a pořádek. Teď to byl budoár umělců, šatna hereček, salón „dětí revoluce“, podkrovní jizbička chudých a věčně prokletých básníků. V obýváku hrála televize a ona seděla s pokleslou hlavou v  křesle. Spala. V tom andělském spánku na ní všechno to ponuré a smutné v její hlavě nemohlo. Plesniví a nárazy oprýskaní raraši se rozutekli do všech stran místnosti, ploužili se tiše chodbami a jejich stálá přítomnost byla stejně tíživá, jako tušení bouřky, jako to dusno, co se vznáší ve vzduchu před prudkým deštěm. Její krásný obličej vypadal nevinně a krotce. Její blonďaté vlásky, rozcuchané a vybledlé stářím, její tváře, buclaté, skoro bez vrásek, jí propůjčovaly vzhled antické bohyně v hodině odpočinku. Byla to nebojácná Káča, která prohnala všechny čerty a pak jí v tom pekle přemohla únava. Až se probudí, půjde všechno znovu od začátku. Vše zlé bude smazáno, vše vroucí vychladne. Zase bude všechno podivně krotké a nevinné, zase přijde lhostejnost a nepatrný impuls, který ten kolotoč znovu rozpohybuje… Ještě jednu jízdu! V těch barvách pod Soucré Couer upadá zrak do bezesného polospánku. Hvězdy nad námi jsou symbolem božstev, která usnula a ztratila význam. Je noc bez bohů, je večer jen pro tebe a pro mě. Kolotoč pro blázny a kašpary, pro kouzelníky a vědmy, pro herce a umělce. Můžeš utratit poslední peníze za divadlo… „On chce, abych skončila v Bohnicích! Chce abych se úplně zbláznila, chce abych skončila v hrobě! Můj muž! Podruhé z okna neskočim, podruhé mě k tomu už nedonutí! Vždyť jsem to tady měla! Včera jsem se kvůli tomu zdržela, protože jsem to hledala!…“   Tenhle život je zvláštní kousek do kabaretů, nikdo by se nesmál, asi ani já, ani ty, ale asi bychom ani neplakali… Jednou mě to už nedostane. Jednou se zastavím přímo nad tím hřměním a blesky. Jednou se usměju a už nebude nic, co mě rozpláče. Jednou jí pohladím po tvářích a bude dobře…                                                                                                                                                       *pozadí od Natalie Zwillinger