Lidičky, já mám tak ráda život. A všechny, kteří tvoří. Vážně, je úplně jedno jestli jsou dokonalí, mladí, staří, svým způsobem praštění, nebo jsou úplně nedokonalí a prostě se snaží něco udělat, něco říct... Přemýšlela jsem si, co se mnou dělají dílka i veledíla.. tak trošku o tom, co dělají s mým já, s mým srdcem. (Pro tuhle chvíli opouštím jakoukoli technickou stránku věci.)Vzpomínám jak jsem jednou přišla do galerie a zaujal mě obraz. Seděla jsem před ním asi půl hodiny a prostě jsem ho na sebe nechala působit. Bylo to úžasné, rozechvíval moje srdce, probouzel fantazii, ale hlavně ke mě komunikoval. "Něco" mi pověděl. Netuším, jestli to bylo to, co chtěl autor říci, ale ještě dnes bych mu poděkovala, hodně mi dal. :) Takže když pročítám nebo si prohlížím příspěvky, to moje vnitřní "super", nebo "líbí" nebo "hmm.. nelíbí" vychází z toho, jak moc to dílo oslovilo můj vlastní svět. Mám daleko daleko k tomu být profesionál a kritik, takže u mě je to o pocitu. Já prostě na sebe ta dílka jen nechávám působit, bez snahy je nějak hodnotit a užívám si pocitů, které ve mě probouzejí a to za to stojí. :)
Teď jen cítím, že bych vám všem chtěla poděkovat, že tady jste, že píšete, malujete, fotíte. Našla jsem tu spoustu věcí, které mi něco řekli, dali mi impuls, i věci, které mi neřekli nic, ale řekli hodně někomu jinému. Díky za otevřený prostor pro nejvyšší formu komunikace, kterou umění je a za to, že ho tak krásně naplňujete.
|