Šla jsem prostou ulicí,

má záda mne bolela.

Zahlédla jsem polici,

dvířka měla skřivená.

Vedle ní se ve větru ,

lampa dlouhá houpala

a já smějíc se šla a na ni koukla.

Světlo měla zářivé,

na sto mil snad svítilo,

já však byla v domnění,

že se příliš tyčilo.

Chtěla jsem už odejít,

bolela mne záda,

jenže v tom jsem spatřila...

že by blaho? Blaho pro moje záda!

Ano.

Chvíli jsem si prohlížela,

co to domů vlastně chci,

a pak jsem se rozpomněla,

ža chci vyprat závěsy.

Proto jsem si na to blaho,

na to křeslo sedla

a jak nikdo nebyl kolem,

zpola jsem si lehla.

Když, tak zhruba po hodině,

šla jsem sklesle domů,

má záda nesnila o peřině,

nýbrž o zeleném křesle.