Azurové moře na Jadranu
sama odzvoním si hranu
a až dozní, počkám, co mě čeká vzápětí
a co nevím teď, to nedozvím se ani od dětí.
A co nevím zítra, to je namále
navlékala dívka prasklé korále
navlékala dívka korál za slzu
svezu já se na kanoi řekou Léthé
a nebo se na ní nikdy nesvezu?
Co jsem ztratila, to nemám - bílé objetí
zeptám-li se znovu, zalžu dítěti.
Když to nevím dnes, tak zítra procitnu
od denního snění do závoje snů.
Už se neotočím, zalžu potřetí
vše, co držela se toho, znala od dětí.
Tehdy zlámala si ruce, nohy nadvakrát
čekajíc, že chromou potká zvrat.
Tak seděla a předla nitky holou zdí
Když dosnila tehdy, teď už nezasní
na kopečku táhla provaz smutku šál
kam odešla ta, co ty´s ji miloval?
Uměla a znala prázdná pokání
nebrání se pravdě, ale se zbraní
Kdyby tehdy dávno vzešla do dna dech,
neležela by teď chladná na zádech.
|