Koupali jsme se v obrovském moři pampelišek,
byly vysoké jako my sami.
A večer jsme my – špinaví od jejich mléka - hladově hltali své večeře.
Den co den.
Jednou na jaře ale nevyrostly.
Místo nich se objevily podivné květiny,
které jsme nikdy předtím nespatřili.
Nebyly příliš hezké ani dost vysoké,
abychom se do nich mohli schovat,
jak jsme byli zvyklí.
Chvíli nám bylo smutno,
než jsme za loukou našli vchod do lesa.
Uvnitř bylo tak krásně,
že jsme na pampelišky brzy zapomněli.
Bolelo nás jen to, když jsme běhali bosky po jehličí
a občas se nám udělalo zle,
protože jsme se přejedli mechem.
Později nám do lesa zakázali chodit.
Nejspíš se o nás báli.
Tak jsme si hráli na hromadách štěrku,
který přivezli na louku s neznámými květinami,
a čekali jsme, až zase vyrostou pampelišky.
Den co den.
Pořád jsme měli spoustu místa k hrám,
i když na louce začali stavět.
Byli jsme vojáci uprostřed rozbořených hradeb
a taky jsme někdy hledali poklad.
Často myslím na to, kde teď všichni jste...
Pod okny mi kvetou vlčí máky,
měli byste vidět tu nádheru!
Dnes ráno jsem si poprvé všimla, jak jsou vysoké,
ale už jsem moc velká na to,
abych se v nich schovala. |