|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Tahle úvaha vznikla vlastně na základě poznámky g morra. Nemá být opozicí, nesouhlasem, ani uraženou ješitnostností.
Prostě jsem se jenom (snad i s trochou humoru) zamyslela nad tím, jestli by se pod make-upem básnické veteše nedala odhalit ještě nějaká další tvář.
pohaslá noc
na stole džbán
a ve džbánu víno
ode dna kysne
nedopité
pozdě jsem prostřela
k přijímání
pozhasínám
světla jež hořela
napříč stínům
krev a žár nevrátí se
k vinobraní |
g morr : Jako jo… ale
není tam trochu moc
„básnické veteše“?
„básnická veteš“?
Bráno slovo po slově
nejspíš ano. Ale co taky
s tím profláklým faktem,
kdy sedíte u stolu
a čekaná osoba nepřijde.
Z nudy upíjíte víno, už
ani nechutná, takže nad
ránem pozhasínáte
a jdete spát s pocitem
promarněné (nejen) noci.
Víc se mi z té představy obyčejné
situace vydobýt nepovedlo. |
Ale třeba by se to dalo napsat i takhle:
tak jo
leju to do sebe
a už ani nemám chuť
to dopít
džbán poloprázdnej
a u dna víno kysne
vyseděla sem
u toho stolu ďůlek
a stejně nepřišel
šmejd
ani nepřide
bodejď jo
když sem jak slepice
oběhla dvůr
dvakrát navíc
než sem měla
tak jo
pozhasínám světla vevnitř
(stejně už svítá)
venku taky
(veřejný lampy
v týhle díře stejně furt nesvítěj)
a zalehnu
další vinobraní
v nedohlednu
a rozinky z mýho dortu
už evidentně dávno
někdo vybral
A jak by to rozebrala naše konvenční paní učitelka literatury?
Asi následovně:
Tato ne příliš invenční básnířka píše ve svém pozdním věku i básně skrytě se dotýkající životních proher a uplývajících radostí života. Dobře to lze vysledovat i na této básni.
První sloka nám napovídá, že autorka se nezříkala zmíněných životních radostí, využívala je do sytosti a s potěšením upíjela své víno ze džbánu, i když teď, kdy na dně ho už mnoho nezbývá, dostává trpkou a nakyslou příchuť. Lze usuzovat, že vstřícný a bezprostřední způsob vnímání života nalezla nikoli v mládí, ale až v pozdějším věku (pozdě jsem prostřela k přijímání) a nyní, na sklonku života lituje promarněných příležitostí.
Předposlední část nám pak autorku charakterizuje zajímavým a výrazným způsobem. Zdá se, že to ve zralém věku byla žena laskavá, vstřícná a nabízející pomocnou ruku a přátelství každému, i když sama nebývala vždy v optimální situaci. Proto ta světla, která rozsvěcela napříč stínům. Nyní ovšem už podlehla dojmu, že rozdala všechno, co mohla, a nemá co nabídnout, proto s lítostí ta světla pozhasíná. Jakoby se loučila s plným životem a jeho zralými plody. Žár pohasl a bujnost krve pominula. Už nedoufá v žádné další vinobraní. Už žádný mladý buřčák, ani opojné zralé víno. Jen nakyslé zbytky na dně džbánu.
|
|
|