Krása
Pozvedám
hlavu a spatřuji krásu,
jež
ulpěla v měsíci odlesku barev,
chci
se jí dotknout, však couvá a mizí,
ta
krása spanilá
zavřená
v plechovce senilních vzdechů.
Myslím,
že není mi zdaleka cizí,
i
když se vzdaluje z obětí touhy.
Měsíc
se zastavil daleko za kopcem
a
z jeho stálosti zbyl srpek pouhý,
nemaje
železné svody své milé,
neví,
co k oblaku modře se sluší.
Zapomeň
na krásu, jež žila v prostoru,
míjela
srdcem a bortila duší,
to
krása mrazivá,
bez
vášně, bez nebe,
bez
citu z kaluží,
beze
mne, bez tebe,
to
krása s tragickým odstínem něhy.
Co
však je krásného na prázdné komnatě,
kde
lžíce na stole spřádá své jitro?
Bezbarvá
vichřice ve stínu pod deskou,
cítí
se pro dnešek právě tak nehezkou,
jak
v ranních červáncích ukrytá zloba.
Co
je nám po kráse?
To
je jen sentiment,
pod
kterým zbytečně zmírají oba.