Postarší muž postávající na rohu ulice nám poslouží s právě probouzejícím se ránem jako dokonalá kulisa našeho příběhu. Dlouhou ulicí přichází další postava, jejíž kontury se halí do změti karosérií zaparkovaných aut po obou stranách ulice. A z druhé strany přichází třetí osoba - dívka. Stojící muž si zapálí a svůj černý klobouk apaticky posune zas zpátky na své místo tak, aby mu nepadal do tváře.
První sluneční paprsky smetou z ulice tmu a chlad prošlé noci, zatímco si blížící se oslněná postava rukou zastíní tvář. A stojící muž si plnými doušky vychutnává již několikátou ranní cigaretu. Dívka se na okamžik zastaví, snad aby se poškrábala na stehně, snad aby narovnala svou stále se shrnující minisukni. Zavadí nechtěně nehty o silonky, které pustí malé očko: „Sakra!“
„Kde jen může být?“ nechá se do ranního ticha slyšet stojící muž v klobouku.
Postava, kráčející ulicí se smíří s neúprosnou naléhavostí ranního slunce a nastaví mu svou tvář, na které se objeví úsměv. Toho si všimne dívka. Přes počáteční úlek v ní vzbudí jeho neobvyklé chování sympatie. Na okamžik si uvědomí krásu, jež prostupuje celou ulicí.
„Krásné ráno, že?“ dojde usměvavá postava až k dívce. Oba se na okamžik zastaví.
„My se odněkud známe?“ zarazí se dívka, leč přistoupí blíž, jako by chtěla prozkoumat jeho tvář detailněji. Není to však tolik pohled zkoumavý, jako spíše pohled plný obdivu.
„Ještě aby ne, slečno,“ rozhodí rukama, mezitím co muž na rohu opět šťouchne do svého klobouku, aniž by setkání těch dvou byť jen zpozoroval, „potkáváme se tu každé ráno.“
„Aha, ano, již si vzpomínám. A co vás přimělo mě oslovit zrovna dnes?“ pronese s živým zájmem slečna.
„Tak jako každé ráno vaše krása, Vladěnko.“
„Zítra si snad vymyslíš, Milane, něco originálnějšího,“ upozorňuje ho dívka.
„A co Ondřej, ten dneska taky není zrovna neotřelý,“ pohlédne Milan na roh ulice, „muž v černém klobouku, to je trochu klišé, nemyslíš?“
„Co ty víš, třeba chystá něco speciálního…“ hledá dívka slov, „nějaké překvapení.“
Milan obejme dívku v pase a společně kráčí až na roh ulice, k Ondřejovi.
„No, už tu na vás čekám,“ uvítá je, „dneska pro vás mám obzvlášť zajímavou záležitost. Ale předtím jedna otázka: Nemáte cigárko?“
„Vždyť sis ještě včera kupoval celou krabičku,“ diví se dívka.
„Jo to jo, jenže já je…“
„…vykouřil, co?“ doplní ho dívka.
„Ne, on je tam včera večer zapomněl.“ vysvětlí Milan. „Tady je máš. Vzal jsem ti je, když jsi je tam nechal.“
Ondřej radši mlčí a oddává se další dávce nikotinu. Když vyfoukne dým, spustí: „Takže ta zajímavá záležitost… echt,“ zakašle pod náporem dýmu, „je to taková choulostivá záležitost.“
„Choulostivá? Jak choulostivá, víš jak to dopadlo minule? Já už do žádnejch choulostivejch věcí nejdu!“ rozohní se Vlaďka.
„Vladěno, nekřič!“ zacpe jí Milan ústa rukou a Vlaďka ještě chvíli něco nesrozumitelně mumlá.
„Rychle, než nás někdo zpozoruje, mohou bejt i tady!“ upozorní ho Ondřej a společně s Milanem odvleče zmítající se Vlaďku do nedaleké herny. Ondřej ještě chvatně vykoukne zpět na ulici, jestli je někdo nezpozoroval a již uklidněný šťouchne do klobouku.
Vlaďka se mezitím u stolu upravuje shrnutou minisukni a rovná si účes.
„Hele, kluci, já nevím, že kolem toho, že jdem každej den na pivo, musíte dělat takovýhle vobštrukce,“ kroutí Vlaďka hlavou.
„Ale, prosim tě, vždyť víš, jak Ondra nesnáší stereotyp,“ vysvětluje Milan.
„No, mě by to prostě nebavilo jen tak, bez fantazie,“ přisvědčuje Ondřej, který se z ulice vrátil zpátky do herny.
A tak někdy vypadá osud všech kreativních lidí, kteří však pro svou kreativitu ztratili uplatnění.
|