|
| |
 |
|  |
Jednou kdesi v daleké zemi a přitom hodně blízko tomuto místu a této chvíli, žil malý černobílý človíček, jehož jméno jsem již zapomněl a tak mu říkám Pierot. Pierot prochází svým městem, slunce trochu až moc září, ulice žhnou a lidská srdce touží trochu se nadechnout a necítit tu ostře pálivou chuť přehnaně slunečného dne. Jde dál, až za hranice svého města, tam kam dosud nikdy nevkročil, neboť obklopen družinou svých věrných přátel nemusel hledat krásu někde jinde. Dnes je všemu jinak, možná už nejsou přátelé, možná chce být chvíli jen sám.
Nohy poslušně táhnou, ještě krok a poslední značka, poslední lampa, poslední střecha zmizí za obzorem. Vítr odněkud přináší vůni, člověku se začíná točit hlava a kolem místo domů jsou stromy a stromy, všude kam až dohlédneš. Ticho a hlasy překvapují, nejkrásnější hudba, kterou kdy slyšel, nesrovnatelné s ničím. Slunce jakoby zmizelo a jeho tajemné světlo jen dokreslovalo tuto zvláštní atmosféru. Opojen chvílí se zastavil, vše bylo jako krásný hebký sen, který přináší motýl spánku.
A tam kousek, kde vše prosvítá, je mezi stromy mýtina s trávou hebkou tak, že přímo nutí uložit se do ní, nechat se hladit, užívat dne. Pierot pevně vykročí, tam je cíl, tam může spočinout a srovnat trochu zamotanou hlavu. Ta krása, oáza uprostřed lesa a tam v koutě .... Ne, to je jen obyčejná růže, tolik viděl jich po městě. Obyčejná růže, ale ta záře, ta vůně. Přešlapuje na místě, lehnout do trávy nebo dojít až tam. Srdce se zbláznilo, nechce ho pustit z místa a přitom chce jít k ní. Nic to není, jen se podívám na obyčejnou růži, pak půjdu dál, zní v duši namlouvání, však vše se příčí, jak měl bys potkat osud ale raději nechceš. Pierot odhodlaně vykročí, kroků pár a vše se bláznivě opakuje, ale silněji než předtím. Otočí se, chce jít jinam. Nejde, nejde to. Proklatá růže, úplně normální a on tady tak vyvádí, přátelé by se mu asi vysmáli, je přece tolik růží. Jeho první růže tak krásná, tak voňavá, je k ní tak blízko, jen popojít.
Krok po kroku se sune blíž a v očích jeden květ, jedna růže. Je skoro u ní, nohy se podlomily, opatrně vztahuje ruku k růži, dívá se na ni a vidí její úsměv. První dotyk, ten krásný dlouhý stonek, tělem projede jemné mrazení, které nepoznal. Tam uvnitř bije orloj, snad každý na světě ho musí slyšet. Ruka se pomalu pohnula výš, první hebký list. A růže se usmívá. Nekonečně dlouhá chvíle než ruka dospěla až ke květu, opatrně se ho dotýká. Není svět, nejsou stromy, není tráva, jen Pierot a růže, jen jejich úsměv a vzájemný pohled. Stmívá se. Pierot usíná a dotýká se dlaní kvítku, jediného, nejkrásnějšího, dotýká se své růže. Krásné sny, človíčku.
Ráno, světlo udeřilo do očí. Co tady dělám, proč dotýkám se květu, kam až dal jsem se to unést. Pierot vstává a odcházejíc nevidí smutný pohled za ním. Vždyť je přece tolik růží, byl jsem oklamán, omámen stěžuje si jeho bolavá hlava. Tam je další růže a tam další. Jde k nim a opatrně je hladí. Nic to není, je to krásné a uvnitř to nebolí, nespoutává, k nikomu netáhne. A ony se také usmívají, jsou vděčné za jeho blízkost. Je krásný život, být nespoután láskou k jedné jediné růži. Ano - láskou, to slovo se najednou vynořilo, trochu to uvnitř bolí, to slovo o kterém kdesi slyšel, které říkají jeho přátelé tolika květům a není jim vůbec těžké se s nimi rozloučit a nacházet nové květy, nacházet nové lásky. Ta hloupá bolest, to hloupé co mě táhne do kouta té zapadlé mýtiny, vždyť jsem šťastný i tady s ostatními růžemi. A opět to zabolí. Přecházejí hodiny, ta věčná pohlazení a polibky jakoby se slily v tajemnou šeď. Nestojí za to hladit růže. Sem černé plátno a Pierot zakrývá jednu růži za druhou. Až na jednu tam v koutě mýtiny, až na jednu růži, tam kde ho to bolí. Zrada, chce utéct sám před sebou, ale i kdyby se rozběhl, ví, že nohy ho potáhnou tam k ní. Ona vznešeně stojí s trochu posmutnělým pohledem, dívajíc se nikam.
Šouravý krok a ani slovo, jen v očích uvidíš „Odpusť mi“ a ona se jen lehce ukloní, říkajíc tím ano. Má jediná, nikdy tě neopustím, nikdy nezradím. A polibky a pohlazení. Jsi jen má jediná na světě, nikde není taková růže jako ty. A polibky a pohlazení. Ten den byl až moc dlouhý, nebudeme je rušit, tak dlouho už se neviděli. Jen měsíc zůstává důvěrníkem jejich tajemství.
Ráno vykouklo, okolo mýtiny ve svém svátečním obleku stojí stromy a tam dole před oltářem světa klečí oni. Pierote chceš ? „Ano“ Růže chceš ? „Ano“ Spolu a spolu a spolu, už navždy. Ta vznešenost a krása dne a těch darů. Letní déšť ochladí tváře, les nese melodii a všichni další se přidají, celý svět hraje a zpívá symfonii pro Pierota a pro růži. Zástupy a spousta blahopřání, aspoň na chvíli, než zůstanou zas spolu sami nekonečně šťastní.
A dny a noci, čas splynul v jeden nádherný okamžik. Jednou přišel tajemný host, vítr se svou pohádkou. A tak na mýtině sedí šťastni, Pierot a růže a poslouchají tu mámivou snůšku slov. „Díky větře.“ A vítr povídá o dalekých krajích, o princích a princeznách, o hradech, o zlých dracích, o vodě, o jiných lesích, o horách kde slunce kreslí ty nejroztodivnější tvary dní. Pierot poslouchá a trochu ho mrzí, kolik toho ten vítr viděl a zažil, zatímco on zná jen své město, svou mýtinu, svůj les. Růže, odpusť, zajedu si jenom na výlet, jen se podívat, jak to tam kdesi opravdu vypadá. Víš, znám jenom své město, tento les a palouk. Hned se k tobě vrátím. Růže trochu smutně přikývne, copak může něco zakázat tomuhle nádhernému člověku, jen možná škoda, že neví, jak veliký je svět a jak časem odloučení bolí.
Pierot odchází s větrem na zkušenou, odchází hledat svou vlastní pohádku. Čas zatím neúnavně běží a na mýtině v koutku smutná růže pomalu, ale jistě, uvadá. Spousta je krásných řek, vlna si hraje s vlnou, je krásné brodit se jimi, nechat se hladit jejich hebkostí, být unášen proudem někam. Ale když se Pierot podívá do hladiny, vidí smutné oči. A růže uvadá. Jsou na světě krásné lesy, každý voní jinak, v každém jinak šumí listí, ale jeden les ....
Hory, vás nepoznat, snad není nic krásnějšího, vaše večery a brzká rána, mohutnost vašich svahů i prostota obnažených skal, jen snad jeden kout jedné mýtiny.... Kolik je po vší zemi království, princů i princezen a kolik dětí, které s rozzářenýma očima poslouchají pohádky. Ty oči. Domů. Ke své milované růži, kdo ví, jestli nezapomněla.
Dlouhá je cesta. Pierot už opět vidí poslední značku, poslední lampu, poslední střechu a před ním je jeho les, jeho mýtina a tam v koutku jeho unavená růže. Ta když ho uvidí, napřímí se. Shledání po tolika letech. Radost se rozlila v jejich malých srdcích. „Jak jsi se měl a jakou jsi našel pohádku ?“, ptá se ona. „Svět je krásný, ale pohádku jsem našel jenom jednu, je o jednom lesu, jedné mýtině, jedné růži, kterou miluji“, odpovídá on. Nekonečno obejmutí, nekonečno polibků, nekonečno pohlazení, nekonečno milování. Všechno to stýskání, všechna síla, jenom ona pro něj a on pro ni. Až úplně zmoženi oba usnuli. A zatímco on spí, ona pro sílu ztracenou v čekání a shledání, umírá.
Probuzení. „Má růže, jsem tak šťastný, že jsem se vrátil“, Pierot se ohlédne po ní a zmaten ustoupí. Je nešťastný, co si teď počne bez své růže. Teď může přijít vítr a povídat pohádku. Děkuji, nechci už nic. Tady mám vše, tady jsem šťastný. Pierot se zvedne a jde si lehnout ke své růži. Navěky.
Víc nevím, po všem zbyla jen vzpomínka, jen erb Pierota s růží v mém nitru.
|
|
|
