Mé myšlenky jsou
jako rozhozená slova po polštáři,
která za svitu svíčky zoufale hledám a sbírám,
abych si je mohl vložit do úst,
abych je mohl nahlas vykřičet
do očí a uší celému světu:
Evo !!!
Byla jsi tu, ale to je tak dávno.
Už celých pětadvacet let !
Přesto tě občas vídám jakoby vedle sebe,
ležící a milující,
tělem i duchem u mě přítomnou,
a tak živou.
Dnes však nejsi o nic hmatatelnější,
než rozhozená slova po polštáři,
která za svitu svíčky zoufale hledám a sbírám pro tebe,
ale proboha, proč tak dlouho ?
proč tak často ?
proč vůbec ?
Já to vím, ale ty určitě ne.
Nic nevíš o mých bezesných nocích.
Je to tak lepší.
Možná... |