Anděl
v kostelní věži
V kostelní věži spatřila jsem svého anděla,
měl buclaté tváře a zlatavé
vlásky,
bylo to poprvé, kdy nevinnost jsem viděla,
byl máj, jak Mácha psal, čas
lásky.
Za kliku jsem se pověsila na špičkách stojíce,
nebylo mi tenkrát víc než tomu andělovi,
dýchly na mě slzy a smích, i
zpovědi hříchů tisíce
a já myslela jen na to, jak ho neprobudit.
Jen pár schodů dělilo nás od
sebe,
chtěla jsem ho chytit za ruku a jít,
svědkama nám byl měsíc a pak holé nebe,
jeho přítomnost stačila
k tomu, abych mohla snít.
Znělé melodie zvonů a třepoty křídel vířily prach,
jenž oproti slunci zářil a usedal na andělovy
řasy,
byla jsem jak zloděj s rukou
v cizí kapse, z něhož číší strach,
rozevřel svá křídla a vítr pohrával si s mými
vlasy.
Jaký je život nechtěl mi říct
narovinu a tak musel lhát,
mrkl na mě spiklenecky a mluvil
nahlas, i když beze slov,
stal se mým spojencem a já nemusela dál výšek
se bát,
ten moment dokázal říct vše i bez dlouhých strof.