Čas se konečně odlepil z místa a rychle prchal na smluvenou schůzku s Přítomností. Mraky se přestaly poflakovat, odhodily flaškáče do vesmíru a znovu se vydaly na nekonečnou pouť po obloze. (No a velitelovo zčernalé tělo se po krátkém pádu rozpláclo na chodníku, kde bylo okamžitě spořádáno skupinkou štěkolišků.) 

* * * * *
 Na nebi se objevily první hvězdy, za nimiž se belhal chlípný Měsíc o francouzských holích.
Taxík uháněl nad potemnělou krajinou jako bílý přízrak a snažil se letět, co nejrychleji. Měl namířeno k Nekonečnému mraku a zbýval mu ještě pěkný kus cesty.
„Teď mi něco vysvětli“ obrátil se Michal k Jarušce, „ když mě chtěla ta víla zabít, říkala cosi o hesle! Co tím myslela? Vůbec tomu nerozumím!“
Víla si sundala z obličeje masku kostlivce a usmála se na něj: „To je jednoduché! Chtěla po tobě Heslo smrti. Každý vlemdynec ho má od narození. Obyčejně to je slovní spojení, které když víla smrti vysloví, tak dotyčný na místě zemře.“
„A ty ho znáš! Myslím tvoje heslo?“
„Samozřejmě, že ano! Zná ho každý! Vtip je v tom, že se mu vybaví až těsně před smrtí!“
„To je pěkně zlomyslné! A dneska si kolik lidí ....uspala?“
„Dvacet! Ale mohlo jich být dvacet jedna, kdybys nezničil Uzdravovnu!“
„Určitě to byl nějaký vetchý stařeček, že?“
Jaruška ho rozzlobeně plácla do ramene. „O mých zákaznících takhle nemluv! Byl to sice děda, ale ještě dost čiperný. Myslím, že se jmenoval Miloš!“
Michalovi přejel mráz po zádech, ale nedal na sobě nic znát.
„Chtěl, abych si pro něj přišla jako smrtka s kosou,“ pokračovala, „jenže v půjčovně měli jen tuhle příšernost!“ Ukázala na roztrhanou kápi. „Kosu jsem nesehnala a ještě mě zdržela zácpa na dálnici!“
„A..,“ skousl si Michal spodní pysk, „ a ten děda neměl náhodou heslo: Do hajzlu, tak už skejsni?“
Víla sebou trhla až málem vypadla z postele. „Jak ho..? Ty ho znáš?“
„Už je mi to všechno jasné!“
„A co? Nenapínej mě!“ ozvala se Máňa, která nestíhala zároveň poslouchat a věnovat se řízení.
„Jak jednoduché! Miloš byl jen záminka.Ve skutečnosti měla zabít nás dva!“
„O čem to sakra mluvíš?“ nechápala Jaruška, „ty si ho snad znal?“
„Jasně, bydlel se mnou na pokoji! Jenže pak se začal dusit a celej zrudl!“
„To souhlasí!“ kývla víla, „v dopise stálo, smrt zapříčiněna nedostatkem kyslíku!“
„Už ti to dochází? Někdo prásknul, že jsem blef a tak se museli zbavit nepohodlných svědků! Kdybys tenkrát dorazila včas, byla bys další na řadě!“
„To není možné! Tajemství jsem znala jen já a Léčitel. Snad nemyslíš, že by mě zradil právě on?“
„Nikdo jiný tam nebyl. Jedině, že by jeho asistentka!“
Nebo ten teplý anděl!
Postel se z ničeho nic zastavila na místě. „Nechci rušit, ale tohle byste měli vidět!“
Oba se rychle naklonili přes okraj a překvapeně zírali na Flavminalský expres ujíždějící asi sto metrů od nich. Uvnitř čtveřice vagónu se svítilo a nažloutlá zář se šířila do krajiny

Taxík opatrně klesl k zemi a udržovala si bezpečnou vzdálenost od konce soupravy.
„Proč jsme tak daleko?“ divil se Michal, „s takovou se do něj nedostaneme!“
„To snad jde?“ zatvářila se Jaruška překvapeně, „já myslela, že je chráněn nějakým kouzlem, které zabrání, aby se do něj kdokoli dostal?“
„Blbost! Když jsem z něho vystupo..,“ zarazil se v půli věty a rychle se snažil vymyslet vhodnou lež, „když z něho vystupoval ten blef…“
Jenže Jaruška nebyla tak hloupá, jak předpokládal a okamžitě prohlédla jeho výmysl.  „Ty si přijel Tím vlakem?“ Ukázala pod sebe. „A nezkoušej mi  lhát! Poznám to na tobě!“
 Michal musel s pravdou ven. Ačkoli ovládal nadpřirozené schopnosti, nedokázal je v tuto chvíli naplno využít.
Co kdybych jí vymazal paměť, šlo by to vůbec?  Ale, co postel? S ní to bude horší!
 „Dobře! Přijel jsem tím vlakem!“ odvrátil zrak z pobledlé víly, „Ale nejsem špeh z Flavminalu!“
„To ti nevěřím!“ ozvala se postel a úmyslně se vzdálila od posledního vagónu, „jestli nevyklopíš pravdu, tak se vracíme do Pldere!“
„Ty mě snad chceš vydírat?“ rozčílil se Michal, „nezapomínej, že jsem blef!“
To sis teda pomohl! A co řekneš teď? Budeš jim vyhrožovat smrtí?
„Ty výhružky si nech pro mou babičku!“ zasmála se Máňa, „nejsi tak mocný jako Stvořitel a Paní smrti!“
„Uvidíme!“ Pozvedl ruce k obloze a začal se soustředit.
Sakra! Jak se to ovládá? Mám na něco myslet nebo je to automatické?
 Kolem postele se znenadání vytvořila modrá bublina.
„A to je jako všechno, co dokážeš?“ smála se Máňa, „Slabota!“
„Okamžitě toho oba nechte!“ křičela na ně Jaruška, „teď nemáme čas na …!“
  Její slova však přehlušilo nepříjemné pištění. Flavminalský expres prudce zabrzdil a zastavil se na místě. „Pozor!“ ječela víla a strhla Michala k zemi. Taxík v plné rychlosti narazil do posledního vagónu. Modrá bublina kolem něj praskla a vzniklá tlaková vlna zničila polovinu soupravy. Postel se s řevem zřítila mezi pokřivené plechy a trosky umakartových stěn a zmizela v ruinách jednoho z kupé.
   Vlak se dal znovu do pohybu. Zničené vagóny se odpojily od soupravy a zůstaly smutně stát uprostřed kolejí. Lokomotiva jim na rozloučenou dvakrát zahoukala a ztratila se ve tmě.
 „A je v tahu“ ozval se z hromady trosek Jaruščin hlas, „jste všichni v pořádku?“
„Já jo!“ odpověděl Michal pod kusem desky.
„Paráda!“ zasmála se Máňa a do povětří vypustila obláček špinavého peří, „nezopakujeme si to ještě jednou?“

 * * * * *
 Měsíc se šklebil do noci a obří baterkou zvědavě monitoroval území. Kolem obličeje mu poletovala zpitomělá můra, která nechtěla pochopit, že není žárovka.
„Táhni, ty svině!“ ječel Měsíc a ohnal se po ní baterkou. Místo hmyzu však zasáhl neznámý letící předmět, který odpálkoval přímo do náruče Nekonečného mraku.

Taxík udělal trojitou piruetu a řítil se vstříc mase vodní páry.
„Sakra, co se děje?“ ječela víla a držela se vší silou jedné z pelestí.
 Na obzoru se vynořila trojice přečerpávajících stanic, tvarem připomínající obří muchomůrky, jenže  obrácené vzhůru nohama. Máňa udělala riskantní manévr a těsně minula jednu z nich. Vyhnula se vodopádům vytékající z „klobouku“ a prudce slétla k zemi, kde nemotorně zabrzdila na čerstvě posečeném trávníku.
Jaruška zbledlá hrůzou se vydrápala na pevnou zem a po dvou metrech plandavé chůze se pozvracela.
„Ty víly taky nic nevydrží!“ ušklíbla se postel a vyklopila Michala na pažit, „víš co? Běž za ní! Já letím omrknout terén!“ Bez mrknutí se vznesla do vzduchu a zmizela ve tmě.
  Michal svěsil hlavu a došel k pokroucené postavě. Pobledlá víla ještě stále vyprazdňovala obsah žaludku a její dávení se rozléhalo po okolí. Soucitně jí položil ruku na rameno.
„Jsi v pořádku?“ napadla ho jediná smysluplná otázka. Taky se mohl optat, jak vypadají zvratky, ale to by bylo poněkud nezdvořilé.
„Docela jo!“ zašeptala Jaruška, „Asi už nikdy nepoletím v taxíku. Je mi na umření!“
„A bude ještě hůř!“ ukázal vyjeveně směrem k mraku.
 Z převalující se vodní páry vyrostl kamenný tunel, z jehož temného nitra vyletěly dřevěné pražce a bleskově se vyskládaly na trávníku. Jakmile vytvořily asi kilometrový úsek, vyrašily na nich železné kolejnice, které se navzájem propojily.
   Vzduch náhle proťalo hlasité houkání a v dáli se vynořil přízrak Flavminalského expresu. Proti noční obloze se rýsovala temná silueta lokomotivy táhnoucí dva vagóny. Měsíční světlo mu dodávalo děsivou patinu a vytvářelo iluzi, že se blíží stvoření z podsvětí.
„Rychle, zvedej se!“ křikl Michal na vílu, „malá změna plánu! Co říkáš krátké projížďce?“
„Zbláznil ses? Vždyť nás rozmašíruje na kousky!“
„Tak půjdu sám! Klidně si tu zůstaň.“
„To by se ti líbilo! Necháš nás napospas hlídačům! Mě převelí k Toaletním vílám a Máňu pošlou do šrotu! Kde je vůbec Máňa?“ Nervózně se rozhlédla kolem sebe.
„Někam letěla!“ utrousil rozčíleně a chytil ji pevně za ramena, „ Ty to nechápeš! Já do něj musím nastoupit! Jinak se nedostanu domů!“
„Au! To bolí!“ vyjekla víla a pokoušela se vymanit z jeho sevření, „okamžitě mě pusť!“
Vlak se blížil čím dál tím rychleji. Od mraku ho dělil sotva kilometr.
 „Do háje!“ procedil Michal mezi zuby, uvolnil stisk a začal nervózně těkat očima mezi tunelem a soupravou.
Využij svou moc! Jsi přece blef! Nebo ne? Sakra! Co mám dělat? Vždyť umím jen zabíjet plamenem nebo udělat blbou bublinu.
„Bublina!“ vykřikl a namířil ruce směrem k temnému otvoru. Jenže stalo se něco neočekávaného. Tunel se otřásl v základech a kolem jeho ústí vznikla síť drobných prasklin. Seskupení chladných kamenů přestalo držet pohromadě a začalo se bortit.
„Sakra!“ zaklel zlostně a prchal ke kolejím. V tom okamžiku se přiřítila Máňa a proti jeho vůli ho odtáhla zpět k vyděšené víle.
„Nech mě na pokoji!“ bušil rozzuřeně do kovového plechu a z dlaní mu najednou vystřelilo žluté světlo, které jí zasáhlo přímo do pelesti. Máňa zasténala bolestí a dopadla na trávník.
„To ne!“ vyhrkly Jarušce slzy do očí a utíkala své přítelkyni na pomoc.
 Krajinu naplnilo tiché ševelení a konstrukce zčernalá zásahem se ve tmě rozzářila. Poničené plechy se slily do obrovské koule, jejíž průměr se neustále zvětšoval a zvětšoval, dokud svou mohutností nepředčil Nekonečný mrak.
  Expres mezitím dorazil ke svému cíli, jenže úsek kolejí směřující k tunelu mu zablokovalo kulaté monstrum. Souprava prudce zastavila, ale poněkud neodhadla brzdnou dráhu a čelně narazila do kovové masy.
Oblý povrch silně zapulsoval a praskl. Michal se vrhl po Jarušce a jejich těla obalila namodralá koule.
 
 * * * * * *
 „Vstávej! Vstávej! Kdo to sakra je?“ ječel mu kdosi do ucha. Michal otevřel oči a vyjeveně zíral do tváří rodičů, kteří se nad ním skláněli. Ke svému překvapení se opět ocitl doma, uprostřed obývacího pokoje. Televize právě vysílala program pro slepice – zrnění a všechno nasvědčovalo tomu, že usnul při sledování filmu a všechno byl jen výplod jeho představivosti.
„To byl jen sen!“ svěsil smutně hlavu a zvedl se z gauče. Jenže hned po prvním kroku o něco zakopl a natáhl se na vedlejším křesle.
„Au!“ ozval se dívčí hlas a z podlahy se zvedla Jaruška ve vybledlé kápi, „Co to?.. Vau! Blefí obydlí! Ale kde je Máňa? Co si s ní udělal?“.
„Kdo to je? Nějaká tvá známá?“ ušklíbla se máma a kriticky si prohlédla podivné individuum, „co to má na sobě za hadry?“
„To je teď jedno!“ štěkl po ní táta a chytil Michala za ramena, „chlapče, ty nevíš, co se venku děje?“
 „Co? Co by se mělo dít?“
Máma opatrně odhrnula závěs z okna a vyděšeně ukázala na skleněného ptáka se zeleným zobákem, který posedával na jejich parapetu.
„To je přece mrkvola!“ vyhrkl Michal automaticky a přiřítil se k oknu. Podivný pták zamával křídly a rychle zmizel z jeho dosahu. „Proč mě to nenapadlo dřív! Flavminal je ….. tady! Můj Bože! Já jsme ty světy navzájem propojil!“
Rodiče vůbec nechápali jeho myšlenkové pochody. Zmateně zírali na potomka s jeho bizarní přítelkyní a báli se k nim přiblížit.
„Nevím si ..sice o čem. mluvíš!“ zakoktal se táta,  „ ale my se jdeme se sousedy odnaproti zabarikádovat do sklepa. Jdeš s námi?“
  Mezi potemnělými paneláky kličkovalo hejno létajících postelí doprovázeno okřídlenou záchodovou mísou. Na asfaltových chodnících se procházeli dva jednorožci a okusovaly vyděšené břízy.
„Ne! Běžte sami!“  zašeptal Michal vzrušením a dokořán otevřel okno.
„Ti tví rodiče jsou fakt divní!“ poznamenala víla a postavila se vedle něj. Strčila si prsty do pusy a hlasitě zahvízdala. Jedna z postelí se odpojila od ostatních a zamířila k ní.
„Jdu hledat Máňu!“shrnula svůj plán, „a ty poletíš se mnou! Jinak prásknu vašim, co si provedl v Uzdravovně!“
„Ty vyděračko!“
„A jestli bude Máňa mrtvá, vymyslím ti nové heslo smrti!“

KONEC