|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Pro Lenku
O klukovi, holce, ježkovi, teploměru, provazu, klišé a
placebu.
Anna byla doma. Přišla před chvílí, najedla
se, podívala na mail, jako obvykle. Byla mladá, ještě jí ani nebylo sedmnáct.
Brunetka, milá, chytrá, příjemná, otevřená. Typický puberťák by o ní asi
neřekl, že je hezká, ale svým způsobem byla. Usadila se do křesla, upíjela ze
sklenice vodu. Přemítala. Ten Jindra byl dneska takový zvláštní. Jindřich, o
něco málo mladší než Anna, se skutečně choval toho dne dost zvláštně.
Zádumčivý, smutný, to u něj nebývá zvykem. Vždycky je takový rozjařený,
se vtipem na rtech. Co to s ním je? Neměla bych mu zavolat? Jak tak uvažovala, přišla osmá hodina
večerní. Bydleli od sebe vzdáleni asi tři kilometry napříč lesoparkem. Ale co,
řekla si a vytočila Jindrovo číslo. Túúú, zvonil telefon, pak to někdo zvedl.
Rozhodla se, že bude lepší, když sama začne: Ahoj, to jsem já… Přerušil jí
vzlykot, proložený žalem, smutkem a utrpením. Jindro, jsi to ty? Slyšíš mě?
Mluv na mě..., snažila se dívka. Zavěsil. Sakra, zaklela hlasitě, až se sama
zastyděla. Ten je schopný všeho. Pochopila, že telefonovat už nemá cenu. Rychle
si nazula boty, přehodila přes sebe tenkou bundu. Vyrazila z domu jako
blesk. Bylo 20:07. Běžela rychle vybičována strachem. V hlavě se jí
proháněly různé myšlenky. Do háje,
mohla jsem to zastavit už v klubovně. Proč? Vyhrkly jí slzy do očí a
stékaly po tvářích, podobných sametu. Skapávaly na jehličí, přes které se
přehnala. Mysli rozumně, takhle ničemu nepomůžeš. Podívala se na hodinky, bylo
20:11. Viděla ho před sebou, jako by u něj stála. On, s rudýma očima,
v ruce nůž, na druhé obnažené zápěstí. On to udělá, řvala v duchu na
sebe. Srdce jí bušilo, počítala vteřiny. Tělo jí dávalo najevo, že má dost.
Poprvé o něco jde, nesmím padnout uprostřed cesty. Bylo 20:14. Něco zašramotilo
v křoví. Polekala se, ale pádila dál. Z roští vyběhl ježek. Jak
pospíchala, málem ho zašlápla. Celé její tělo pulzovalo. Co si ještě může
udělat? Žíly, prášky, zabodnout nožem, mohl by se otrávit rtutí z teploměru?
Promýšlela scénáře sebevražd. 20:21. Už nejsi daleko, nevzdávej to, vydrž, povzbuzovala se. Když přiběhla, bylo
20:23.
Klika, zamčeno, do prkna. Rozhlédla se okolo.
Pak bez okolků uchopila nejbližší kámen aby si udělala novou cestu. Oknem.
Vtrhla dovnitř, podobna fúrii. Koupelna, nic. Kuchyň, nic. Jídelna, nic.
Obývák, zastavila se. Stál pod lustrem, na stoličce. Kolem krku…Provaz!!! Stál
tam, s konopnou kravatou kolem krku. Brečel. Zlomili ho, bylo Anně jasné.
Už to není ten usměvavý kluk, jak ho znám. Teď je to ubohá, vzlykající troska.
Zahnaná do kouta. Proč, kdo mu to udělal? Jindro, neblázni, slez dolů, všechno
se zas spaví, uvidíš. Byla si naprosto vědoma toho, jaké klišé říká, nehledě na
placebiscitu. Musí tomu uvěřit. Nes… nespraví… nikdy, řekl mezi vzlyky a propukl
v ještě větší pláč. Anna už viděla,jak dobře má uvázaný ten smrtící uzel.
Kdyby skočil, zlomí si vaz.
No tak, na světě je pro co žít. Pro přátele,
pro lásku. Co ti kdo udělal, pověz mi to. Oni… oni.. totiž… oni to… udělali,
vyvzlykal ze sebe, a vyhrkl z něj proud slz, větší než kdy před tím. Jsem
… jsem… jsem sám… všichni mě… nenávidí. A co já? Vyhrkla trochu nasupeně Anna.
Co Hanka,Mirek,Jakub, Lenka a ostatní? Vždyť jsou jak tvoji sourozenci. Chceš
mít na triku jejich smutek? Chceš odejít, aniž bys potrestal zlo, na tobě
spáchané? Chlapec nevěděl, co má dělat. To byl její okamžik. Skočil
k němu. Strhla mu smyčku z krku, a vydechla si. Tady nemůžeš zůstat.
Podepřela ho, byl jak rosol, a šla s ním ven. Nesla je vlastně oba, ale
byla tak rozčílená, že to bylo jak nic. Ten kluk, byli spolu velcí kamarádi,
teď byl jak troska. Kde byl konec tomu, který se smál, štípal dřevo
s radostí a do her se pouštěl s býčím zápalem. Snad se i zmenšil.
Hromada svalů, nahrbená, smáčená slzami. Vedla ho domů, hladila po vlasech.
Neboj, to bude dobré, maličký.
|
|
|