Kde to jsem? Jak jsem se zde ocitl?
Jenom dlouhá chodba s nejasným světlem na konci. Žádné zdi, pouze tma a v dálce to zpropadené světlo.
Jsem snad někde v tmavém tunelu? A probůh co je zase tohle?
Něco po mě jde, slyším to. Dýchavičně mě to pronásleduje. Otočím se a…nic. Pouze neprostupná tma. Něco mě nutí utíkat.
Pud sebezáchovy?
Jde mi to po krku, to je jasné! Zlotřilé Cosi za mnou utíká a kdo ví, co mi chce udělat. Chtěl jsem se rozeběhnout, ale… zjistil jsem, že už dávno běžím! A to hnusné Cosi mě sleduje z povzdálí. Vím to. Neumím si to vysvětlit, ale vím, že mě to zkoumá.
Co mi To chce udělat?
Tiše se To za mnou plíží. Dosti rychle, abych Tomu nemohl uprchnul. Běžím co můžu, ale stále To cítím za svými zády. I když se To snaží skoro nedýchat, cítím, jak mi přítomnost jeho životních potřeb vlhčí krk.
Kde jsem se to ocitl?
Asi jsem v nějaké pasti. V kobce, která nemá zdi a kde vládne pouze ten vzadu. Ten, který běží za mnou. Jsem myška v bludišti, která se snaží zachránit a To zlé, nenasytné, dýchavičné je had, který mne chce pozřít.
Možná…
Jisté je, že To vzadu je lovec, a ten kdo utíká vpředu je bezvýznamná kořist. Cosi upjatého na to světélko naděje tam někde v dálce před ním.
Opět se otočím do tmy za mnou.
Sípot Čehosi za mnou mi orosil obličej. Není pochyb, chce mě! Ale to já nedovolím. Budu utíkat ještě rychleji a dostanu se ke světlu na konci!
Děsuplné Cosi zrychlilo také. Slyším, jak to dupe. Jak pomyslná chodila té zrůdy plaskají o podlahu tvořenou tmou tak hustou, že se po ní dá jít.
Utíkám a utíkám, ale stále se toho nemůžu zbavit. Je mi v patách a světlo se nepřiblížilo ani o píď.
Jak důmyslný trenažér pro záhadného lovce za mnou. Já králíček, běžím za mojí jedinou nadějí. Kdybych neměl světlo, vzdal bych se už dávno. Stal bych se kořistí…
Snad se ode mne očekává, abych běžel stále za tím světlem?
Je také možné, že já jsem tím světlem, co utíká. Světlem pro tušené Cosi za mými zády. A možná, že ten děs za mnou, který mi ježí chlupy jsem já sám.
Možný je vše! Běžím po neprostupné tmě.
Mé nohy mlaskají při doteku s tím normálně nehmatatelným jevem a stejně tak nehmatatelné a přesto reálné nebezpečí mi hrozí ze zadu.
Zvládnu to? Zvládnu utéct a dohonit světlo?
Není tohle celé jeden začarovaný kruh? Nejsem své vlastní světlo i lovec?
A pak mě to napadlo. Očekává se ode mě, že budu utíkat! A víte co? Já na to kašlu. Jen ať si mě to hnusné a slizké Cosi chytí.
Třeba chytím sám sebe.
A opravdu světlo chytlo tmu. Lovec svojí kořist a já jsem dohnal světlo. Oslepil mě příval bílého agresivního světla.
Tušené Cosi mě dohnalo. Opět jsem to nemohl zahlédnout v mém oslepení ze závalu světla.
Zrůdné Cosi chraptělo, dýchalo a smrdělo levnou kolínskou. Když se to nabažilo vzduchu, naléhavě to řeklo: „ Ceny u nás jsou nejlevnější!“
Kde to jsem teď? A proč objímám polštář?
Aha! Jsem ve svém obýváku na pohovce.
Zase jsem usnul, když v televizi dávali reklamy!
|